Každá návštěva této restaurace ve mně zanechala nezapomenutelný dojem. Rezervace musela být provedena dlouho předem, na večeře se chodilo ve dvou "turnusech", v 18 a ve 21 hodin, a na zaplacení jsme si při naší druhé návštěvě v začátcích našeho manželství téměř museli vzít doplňkovou půjčku.
Přesto jsem pokaždé byla uchvácena atmosférou, náladou, hudbou, otáčivým kruhem uprostřed kulatého stolu, možností jíst poprvé jídelními hůlkami a vrcholem pro mne bylo, když jsem, už jako profesorka střední hotelové školy, mohla nahlédnout do kuchyně a vidět skutečné čínské kuchaře při práci, kteří pro nás exotickým způsobem, připravovali různé cizokrajné suroviny. Krátce řečeno – pokaždé jsem se domnívala, že jsem svědkem něčeho mimořádného, nejlepšího a bezkonkurenčního.
Čas oponou trhnul – a hle jaká se udála změna! Čínské restaurace a bufety je možno najít nejen na každém rohu, ale i mezi těmito rohy, jídlo zde podávané patří k těm nejlevnějším na našem trhu, v kuchyních i při obsluze v těchto restauracích najdeme podivné "vietnamsko-české Číňany", jídlo bývá nejčastěji servírováno na plastikovém nádobí nebo si ho můžeme odnést v mističkách s sebou domů. Možná je to i tím, že ani já už nejsem ta vyplašená a vykulená studentka, ale prezidentka profesního sdružení, které "zodpovídá" za provoz nejen našich hotelů, ale i restaurací. Co mám ale udělat pro to, abych uchránila naše poctivě podnikající členy, kteří museli mnohdy opustit z finančních důvodů místo, kde vzápětí vznikla čínská restaurace?
Naše stanovisko je jednoznačné a prosté. Každý podnikatel, který chce provozovat podnik, který poskytuje stravovací služby (mezi které se z pohledu ministerstva zdravotnictví řadí i ty, které stravovací služby vůbec nenabízejí, např. výčep piva) se musí řídit Zákonem o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb. a zároveň Vyhláškou č. 137/2004 Sb. Ta nahradila po našem vstupu do EU starší Vyhlášku č. 107 a jako přímý důsledek v sobě zahrnuje od 1. dubna 2004 povinnost zavádění systému kritických bodů HACCP (Hazard Analysis Critical Kontrol Points).
To samozřejmě něco stojí, ale tyto náklady jsou v porovnání s tím, co by každého podnikatele mohlo stát způsobení alimentární nákazy hostů a vším, co by z toho mohlo vyplývat, včetně případného uzavření podniku, zanedbatelné. Naši členové se za více než jeden rok s tímto systémem tu s větším, tu s menším nadšením dokázali vyrovnat, protože sami postupně zjišťují, že správné zavedení systému kritických bodů jim usnadní kontrolu ve směru k zaměstnancům a zároveň si mohou dokázat, že ve svém provozu nic vědomě nezanedbávají a počínají si tak, jak jim zákonné předpisy ukládají.
O to víc je mi líto, že mezi našimi členy není ani jedna "exotická" restaurace a utvrzuje mne to v tom, že majitelé těchto restaurací podnikají pro nás "exotickým způsobem", který se vyznačuje tím, že jednoduše založí restauraci (což jim náš systém, který nijak nezkoumá odbornou způsobilost, vzdělání, ani např. znalost jazyka a postačí mu prohlášení odborného zástupce, umožňuje) a vůbec si nedělají hlavu se zákony a hygienickými předpisy. Nejen, že tyto nedodržují, ale v řadě případů danou legislativu ani neznají, možná nemají ani ponětí o tom, že existuje.
Domnívám se, že právě z důvodů obtížnější komunikace jak se zaměstnanci, tak s majiteli, nebyla tato zařízení kontrolována tak často jako naše klasické restaurace – což se při nedávných kontrolách ČOI ukázalo ve své plné nahotě.
A proto bych se v zájmu našich členů, i všech ostatních poctivě podnikajících majitelů a provozovatelů restaurací, kteří se v poslední době museli poprat s mnoha problémy v podobě např. už zmiňovaných zvýšených nákladů z důvodu dodržování hygienických předpisů nebo zvýšení sazby DPH z 5 na 19 %, přimlouvala, aby jim naše kontrolní orgány pomohly alespoň tím, že z trhu vyřadí ty podnikatele, kteří výše uvedené zákony a hygienické vyhlášky nedodržují, dosahují tak nižších nákladů a vytlačují tím naše restaurace, které se snaží podnikat poctivě, vařit z nezávadných surovin, dodržovat všechna pravidla, ale neúprosné zákony trhu je semílají se stejnou razancí jako výrobce dětských botiček, kteří vyrábějí sice zdravotně nezávadné boty, které podporují správný růst a vývoj dětské nohy, ale jsou dvakrát až třikrát tak drahé jako boty, které je možno zakoupit na tržištích, ale které dětem již od útlého věku nohy deformují.
Někdy si představuji, že potkám zlatou rybku v kuchařské čepici, která mi umožní mít tři přání. Co bych si přála? Stačilo by mi jen jedno přání, ale o to větší, protože o jeho splnění se marně pokoušíme již několik let: Prosadit, aby majitelé a provozovatelé hotelů a restaurací museli být ze zákona členy profesní organizace, která by jim pomáhala a radila, jak mají podnikat po odborné stránce a dále dohlížela plnění těchto jejich povinností a v případě nutnosti mohla vyloučením zabránit tomu, aby pár nepoctivců kazilo dobré jméno našemu oboru a cestovnímu ruchu v celé zemi.
