Proč? Řekněme, že člověk, který ze zelenoideologických důvodů nesnáší silnice, koupí malý pozemek.
Jenže právě tudy musí navazovat stavba dálnice. Té dálnice, která podle mínění devadesáti devíti procent lidí přinese kraji prosperitu a úlevu desítkám tisíc lidí, kolem jejichž oken až dosud jezdí kamiony.
Není rozumné takového "kazisvěta" vyvlastnit? Podle nového zákona to možné je za těchto podmínek: dostane zaplaceno tolik, jako kdyby svou půdu prodal. Pokud podá žalobu k soudu, nic mu ukradeno nebude, než rozhodne tribunál. To jsou férové podmínky.
Jsou však férové jen potud, pokud vůbec nějaké právo na vyvlastnění uznáme. Je-li soukromé vlastnictví svaté – a mělo by být – ať si firma stavějící dálnici najde jinou cestu, nebo nabídne tolik peněz, že jim ani nejzelenější hlava neodolá.
Jenže nežijeme v ideálním světě. Nedávno Sněmovna schválila vyvlastňovací zákon, který postihuje svátost vlastnictví daleko silněji: velcí akcionáři mají právo brutálně připravit o majetek (byť za náhradu) ty malé. A žádné odvolání k soudu nepřichází v úvahu. Přitom akcie není o nic méně majetkem než půda.
Jiný příklad: tisíce majitelů domů jsou zbaveny základního práva stanovit cenu zboží, které prodávají. Teprve nyní se velmi stydlivě hledá náprava.
Katolická církev dosud nedostala zpátky majetek, který jí náleží... A mohli bychom pokračovat. Proti těmto křivdám je současný návrh velmi "měkký" a svým způsobem spravedlivý, pokud by byl používán s mírou. Jenže dokážou instituce používat něčeho s mírou?
