To by snad nebylo až tak hrozné, kdyby ty hluboce zakořeněné pocity dědičné křivdy nekompenzoval přehnaným velikášstvím v těch nejnevhodnějších okamžicích.
Roztrpčený čtenář teď jistě namítne: "Ale vždyť to s námi není zas tak černé! Co třeba tradiční národní prototyp Švejk? To je přece náš člověk!" Nekonfliktní, poslušný, schopen nalézt i neexistující kompromis. Prostě proplout s úsměvem na rtech. Cožpak nemluvíme o samých dobrých vlastnostech, potřebných k přežití desetimilionového národa v srdci evropského kotle?
Otázkou je, zda-li uvedené "dobré vlastnosti" jsou skutečně tak výjimečné, jak nám diktovala holubičí panslavistická výchova na hodinách socialistického dějepisu. Nenastal konečně čas vytáhnout hlavu z písku a zahledět se historii zpříma do očí? Opustit sebemrskačskou roli menšího, věčně utiskovaného bratra?
Sourozenecké přirovnání jsem volil záměrně. Chci totiž psát o vztazích odvěkých souputníků, obrovského sebejistého Německa a malého ušlápnutého Česka, které dosud pátrá po vlastní formě bytí. Rád bych vypíchnul jeden konkrétní a hodně medializovaný problém, nedávající mnohým našim spoluobčanům spát. Jde, jak jinak, o sudetoněmeckou otázku a s ní spojené téměř hystericko - šovinistické postoje napříč všemi sociálními skupinami a strukturami. K rozmotání klubka komplikovaných polopravd mi snad dopomůže vhodná půda, kterou jsem si připravil "dráždivým" úvodem mého článku. Pokusím se za pomoci několika glos, probudit šanci vidět existenci "českých Němců, či německých Čechů" v jiném zorném úhlu a nemilosrdně tak zatřást našimi jednostrannými postoji.
Postoj první: "Čechy Čechům?" Určitě vás upoutá blízkost se skinheadským válečným hlaholem, který pobouří snad každého soudného člověka. Ale, ruku na srdce, kolik z nás v podobném duchu zauvažuje, jen co spatří reportáž ze sudetoněmeckých dnů v Bavorsku? Co nám tak nahání strach? Nečisté svědomí nebo se nám zdá příliš nepochopitelné, jak si může vysídlenec dovolit upřímnou vzpomínku na rodnou vísku?
Ne tolik Němci, jako právě Češi vykřikují do světa: "Vždyť je to naše země!" a kroutí při tom nad "drzostí sudeťáků" hlavou.
Já se však ptám, kde bereme tu majetnickou sebejistotu, že zrovna my máme na české luky a háje jakési předurčené právo, snad přímo od boha. Vždyť germáni naše území obývali ještě před slovanským živlem a v novodobé historii přinejmenším dalších osm staletí. Je radno říci, že šlo převážně o horské oblasti, kam se české obyvatelstvo zrovna nehrnulo.
A pak, jednoho dne skončila válka a náš spící národ oživily šiky hrdinných partyzánů, kteří se vzali bůhví odkud a začali mluvit o kolektivní vině všech německých spoluobčanů. Samozřejmě, že mnoho sudetských Němců upínalo zraky k Hitlerově zahraniční politice a ve víře v lepší život podporovali Henleina. Ale cožpak i my jsme pod tvrdou knutou rudých soudruhů nedrželi následujících čtyřicet roků "hubu a krok" a nevolili partaj 99,8 procenty?
Tvrdíme, že socialismus byl jen jakýmsi polozlem ve srovnání s nacistickou okupací. Proč to tak cítíme? Že by v tom měla prsty skutečnost, že v prvním případě šlo o "naše" a ve druhém pouze o "nepohodlnou menšinu?" Avšak sudetští němci byli také jen lidé a v porovnání s českými nadbíhači režimu, rozhodně nepatří do odsouzeníhodnější kategorie. Proč tedy "našemu Honzovi" pofoukáme bolístku a "Helmutovi," který si sbalil svých dvacet kilo, nedarujeme jediné smířlivé gesto? Odsouváme či odsuzujeme dnes ty desetitisíce českých otců, kteří do KSČ vstoupili jen proto, aby "chránili rodinu?" Zamysleme se nad touto analogií a dvojím metrem, kterým tak rádi měříme.
Postoj druhý: "Sudeťáci chtějí vrátit chalupy v pohraničí!" Každý kdo byl někdy v Německu se musí zasmát nad tímto absurdismem. Poté, co kdysi upravená stavení, zakomponovaná s citem a láskou v kulturní krajině, převzali do svých rukou naplavenci ze všech koutů spřízněného "neporazitelného tábora míru" a barbarsky přetvořili v polorozpadlé objekty marně volající po údržbě, je na pováženou vyslovovat nahlas podobné nesmysly. Neumím si představit, že dobře živený bavorák bude chtít z buše kopřiv a bolševičníku vysekávat dávno zničenou roubenku svých předků. To spíš zamáčkne nevěřícně slzu a finančně přispěje na opravu zdejšího chátrajícího kostela.
Postoj třetí: "Němci nás chtějí znovu ovládnout a roztahovat se tu." No a? Když už se této nově vytvořené šovinistické ideje nedokážeme zbavit, vnímejme ji jako pozitivum. Dokud bude přetrvávat stav, že je naše hrdost poddajná jako tráva ve větru, můžeme být rádi, že se nás někdo ujme a bude chtít být naším "vzorem." Dělali to dlouhá léta Rusové, my mlčeli. Proč si teď nevybrat za vzor kulturnějšího a vyspělejšího souseda, který je nacizmu vzdálenější než my komunismu?
Nehledě na další pozitivum a tím je příliv kapitálu. Třeba by pak i naše poničené vesnice dostaly druhou šanci vzpamatovat se z bolševického šoku.
Pokud se konečně chceme vymanit z věčného Švejkovství, které se pro nás nezřídka stalo spíš pejorativním označením, odpusťme našim sudetským spoluobčanům a dejme jim takovou šanci, jakou jsme nadělili sami sobě. Možná tak dosáhneme tolik opěvované velikosti, kterou zatím marně hledáme.
