Vestibulem se trousí jednotlivci, jen tu a tam se vyrojí hlouček postarších baťůžkářů, kteří se nenechali připravit o pravidelnou víkendovou porci turistiky. Vítají se disciplinovaně, dbají pokynů.
„Máňo, promiň, tentokrát jen loket na loket, ať jsme podle předpisů,“ omluvně se usmívá na parťačku bělovlasá žena. Skupinka pak zamíří k pomocným bočním pokladnám.
Senioři na moment vytrhnou z nudy trojici zaměstnanců za přepážkou. Pokladní Zdeněk jako jediný mezi kolegyněmi neobsluhuje příchozí v igelitových rukavicích, byť důchodci platí papírovými penězi.
„Je to dobrovolné a já to nechávám na osudu,“ bodře hlásí chlapík. Sedí v pokladně už sedm let a takovou bídu o zákazníky prý ještě nezažil. „Hodně lidí ztvrdlo na hranicích, král Šumavy by se v téhle situaci bohatě uživil,“ vtipkuje.
Nouzový stav, který nastal pro některé cestující nařízením vlády, potvrzuje i Martina z prodejního místa RegioJetu. „Uvázlo tady hodně Slováků, kteří se vraceli domů a zastavily je uzavřené hranice. Teď řeší, co si počít. Češi spíše jen chodí vracet jízdenky,“ podotýká mladá žena.
Nádražní rozhlas sice nepřetržitě informuje, že mezinárodní spoje mají konečnou před hranicemi, ale ne všichni opatření zachytili včas. Pár Asiatů v rouškách a s obřími zavazadly nevěřícně zírá na světelnou tabuli odjezdů a zároveň se pokouší najít řešení v mobilu.
S nabývajícím poznáním dvojice začne rozčileně gestikulovat. Znepokojí to i holuby, kteří se do té doby nevzrušeně promenádovali kolem jejich nohou. Podobně v úzkých reagují i další hloučky Asiatů. Současná železná opona je ještě nepropustnější než ta před třiceti lety.
Poslední vlak Českých drah projel do Německa v pátek v 16:26 hodin, od té doby soupravy končí jízdu v Děčíně. Vindobona směřující do Vídně zase dojede jen do Břeclavi a nejinak to mají žluté vlaky RegioJetu i Leo Expres.
Do Česka už ani myš
Aktuálnost už nadobro ztratily všudypřítomné tabule s trojjazyčnou informací, jak se má cestující zachovat, pokud přicestuje z oblasti nákazy. Teď do Česka nepřicestuje ani myš.
Místo, kde normálně denně odbaví přes 70 tisíc cestujících, se proměnilo ve spící království z pohádky O šípkové Růžence. Teplé jídlo tu nedostanete, jen kávu do kelímku v prodejnách Relay. Otevřena je ještě lékárna, drogerie a menší obchůdky s kávou, čajem, cukrovinkami…
V nádražní Bille probíhá nevyhlášený závod v trpělivosti - a ne každému se podaří otevřít mikrotenový sáček, aniž by si naslinil prst. Těm méně obratným vrací pocit bezpečí jasně modré stojany s desinfekcí.
Také celé centrum Prahy bylo v neděli odpoledne poloprázdné:
„Fuj, to je ale puch,“ přičichne k rukám potřísněných roztokem starší žena.
„Z tohohle druhého kohoutku by snad měla téct voda na opláchnutí,“ marně zkoumá zařízení, než to definitivně vzdá.
Podle psychologů se lidé v krizi sjednotí a zamíří do houfu. V případě bezkontaktního styku poznatek platí jen obrazně, ale zjevně to funguje. Ve všech prostorách nádraží vládne pokora, klid a kázeň.
Pokoj vyzařuje i z tváří bezdomovců před budovou, jimiž jsou ve slunečném dni lavičky doslova obsypané. Mlčky pokuřují, tělo na tělo. Tady se bezkontaktní styk zjevně nepěstuje.
Jen žena s dítětem v náručí, která žebrá o peníze na jídlo, občas hlasitě zakleje. To když se od ní oslovení cestující spěšně vzdalují.
