Pane vicepremiére, máte teď na starosti českou evropskou politiku. Cítíte víc jako Čech, či Evropan?
Samozřejmě, že především jsem Čech. Když hrajeme fotbal, fandím Česku, ale kdyby Evropa hrála proti Brazílii, tak bych měl problém, protože brazilští míčoví kouzelníci předvádějí většinou kousky, které lahodí oku více než ti němečtí taktici či angličtí řezníci. Ale to myslím trochu nadneseně.
Může vůbec pocit, že jsem především Evropan, vzniknout?
Zeměpisně a civilizačně jsme Evropané. Politická identifikace ve smyslu Evropy jako národa je ale hudba strašně vzdálené budoucnosti. A toho se já a vy zřejmě nedožijeme.
Za pár let nám bude oběma padesát, tak nějakou dobu si snad ještě požijeme. Nevznikl však váš "evropský" úřad jen proto, aby se teplé místečko v nové vládě našlo i pro vás?
Ne. Nejsem člověk, který to potřebuje. Nemám z toho žádný plezír, je to tvrdá práce. Navíc se musí celý úřad vybudovat, vždyť neexistuje. Nemám z toho žádné výhody. Byrokracie tím nebobtná – lidé se jen přesouvají z úřadu na úřad.
Mám pochybnosti, zda čtenáři výhodám uvěří.
Mohou. Uvědomte si, že v případě koaličního vládnutí si ODS chtěla udržet vliv na naši evropskou politiku. Navíc je nutná dobrá příprava na naše předsednictví EU v roce 2009.
Jenže jak chcete donutit ostatní ministry, aby s vámi spolupracovali?
Jsem místopředseda vlády a nástroje k tomu mám. Nechci se stavět nad ministry, ale budu jejich spolupráci koordinovat přes Výbor pro EU.
Jenže před vstupem do Evropské unie si za Vladimíra Špidly jeho úřad a ministerstvo zahraničí stěžovaly, že některé resorty odvedly špatnou práci. U předsednictví by to mohlo být selhání až kontinentální. Toho se nebojíte?
Záleží na tom, kdo to dělá. Budeme pracovat hlavně s mladšími lidmi. Musí být jazykově a odborně vybavení, kreativní. Vím ale, na co narážíte. Práce směrem k Unii byla a je strašně úřednická. Politická diskuse neexistovala ani na úrovni vlády. My však musíme hovořit o tom, co jsou naše priority, co chceme prosazovat a kde se naopak pro nás chleba tolik neláme.
Za Topolánkových vlád se situace mění. Zdá se, že občas si čeští ministři v Bruselu dupli.
Záměrem bylo více se v EU profilovat. Musíme sami sebe v Unii více hájit a prosazovat to, co je v našem vlastním zájmu. Zároveň zvažovat, abychom do toho šli, jen pokud máme šanci.
Mnoho věcí prošlo Bruselem bez toho, abychom protestovali. To skončilo?
Snaha úředníků řešit věci nepoliticky a diplomaticky má svoji logiku. Vždyť snem úředníků často není pracovat u nás, ale v Evropské komisi či Radě, kde jsou platy násobně vyšší. Jejich zájmem pak bylo, aby jednání v Bruselu byla bezkonfliktní. Pak jsme ovšem vystaveni riziku, že úředníci něco připravili a politici o tom ani nevěděli.
Konkrétně?
Nedávno jsme byli v Lucemburku odsouzeni kvůli zákonu o lékařských komorách a ministr zdravotnictví Tomáš Julínek se to dozvěděl až na poslední chvíli.
Vy jako český pan Evropa se postaráte o to, aby to fungovalo lépe a jinak?
Pan Evropa, to zní hodně nadneseně… Určitě bych chtěl, abychom lépe koordinovali naše pozice a postoje.
Politolog a sociolog Petr Robejšek tvrdí, že malé země nemají v EU šanci proti velkým a že se prosadí, jen když ty velké kopou pod stolem do kotníku. Jako příklad dal Polsko. Budeme také kopat?
Nejde o kopání pod stolem, ale o to, co dáte přímo na ten stůl.
Abychom si to vyjasnili: česká politika vůči EU bude razantnější?
Určitě. Už to začalo. Příkladem je zdanění piva. Od eurokomisaře, který zodpovídá za zdravotnictví, přišel návrh, že se má asi o 34 procent zvýšit spotřební daň na pivo. Bylo to zabalené do argumentace, že se tím bude bojovat za lepší zdraví v Unii. Mělo se to týkat piva a dalšího alkoholu, ale ne vína. Pod pláštíkem zdraví lidu a za lobbování jižních států se nám EU pokusila vnutit daňovou harmonizaci, čemuž se my bráníme, protože to není cesta k posílení konkurenceschopnosti. S podporou Německa jsme se proti tomu postavili a přinutili předsednictví, aby přišlo s kompromisním návrhem zvýšit daň jen o tři či čtyři procenta.
Tak jsme přece jenom ustoupili.
Ne. Trvali jsme na svém, ačkoli Němci to už vzdali. Je to odložené o rok. Komise má připravit studii, čím škodí pivo zdraví více než víno. Jsem skutečně zvědav s čím přijdou.
Čechy těžko někdo přesvědčí, že pivo je zdraví škodlivé. Řekněte mi ale, jakou budoucí Evropskou unii si představujete vy? Méně politicky integrovanou? Takovou, jakou chce Václav Klaus?
Kladu si u toho především tyto otázky: Je to pro nás výhodné, nebo není? A je to dobré pro celou Evropu, nebo ne? Závisí to případ od případu.
Případ nepřípad, jsme stále více vázáni do kozelce evropských předpisů. Integrace probíhá bez ohledu na to, zda si to nějaký stát přeje, či nikoli. Nebo ne?
Ano – přejímáme tisíce nových směrnic ročně a stálo by za to některé zrušit. A právě probíhající debata o euroústavě je bodem určitého zlomu. Předtím to byla ekonomická integrace. U ní výhody jasně převážily nad nevýhodami. Problém začal po přijetí smluv z Maastrichtu a se snahou o integraci politickou.
Proto opakuji svoji otázku: Chcete méně politicky integrovanou Evropu?
Je to dilema, o němž hovoří i prezident Klaus. Jsou dvě možnosti. Buď postupovat salámovou metodou v integraci podle rychlosti nejpomalejšího v pelotonu, aby se Evropa nerozdělila, nebo si sednout a udělat novou dohodu s jasným rozdělením kompetencí. Jasně určit, co má zůstat národní, či co dokonce vrátit na národní úroveň, a co má naopak být nadnárodní.
Tak ještě jednou: Chcete menší politickou integraci Unie?
Vy mě dnes nějak nechcete nechat domluvit.
Nechám, ale chci znát odpověď na tu otázku, protože to považuji za důležité. Takže?
Byl bych rád, aby bylo jasné rozdělení rolí. Řečeno biblicky – mít jasno, co patří císaři a co Bohu. Měli bychom eliminovat nejasnosti neboli sdílené kompetence. Právě zde se vytváří prostor nejistoty a možného budoucího střetu. Přesun kompetencí a pravomocí se skutečně často děje bez kontroly národních parlamentů. Rozevírají se tím nůžky mezi elitou, která podobné věci tvoří, a ostatními, kteří nesou pouze důsledky a následky těchto rozhodnutí.
Z toho mi plyne, že jste spíše pro menší politické sjednocování. Inovuji tím svoji opakovanou otázku: Chcete, aby si více kompetencí podržely jednotlivé země, či mají spíše přejít do Bruselu?
Záleží na tom, jakých oblastí se to týká.
Pane vicepremiére, týká se to nás všech. A prosím, odpovězte mi jasně: Chcete méně pravomocí přenášet do Bruselu?
Podporuji způsob integrace, který bude přijatelný pro všechny a udrží vnitřní rovnováhu kontinentu. Příkladem je diskuse o euroústavě. Nesmíme z toho vytěsnit Británii či jiné země. Evropa konstituovaná pouze kolem jádra někdejší říše Karla Velikého je něco, s čím mám problém. Tvrdí se, že se to dělá, aby byla Evropa schopna obstát navenek v konkurenci s Japonskem, Čínou, Indií či Amerikou. Když se ale jenom posílí jižní "kultura dobrého jídla a dobrého vína", je to cesta k selhání. Druhou možností je, aby jednotliví členové měli větší míru volnosti, aniž by to vedlo k jejich vytlačení na periferii.
Já chci ale hlavně vědět, jaká Evropa by se líbila nejvíce vám?
Taková, která si udrží svou vnitřní rovnováhu, rozmanitost a nebude potlačovat přirozené konkurenční prostředí. Jednota nesmí vést ke zglajchšaltování.
Starou, ve Francii a Nizozemsku odmítnutou euroústavu považujete tedy za nepřijatelnou a chcete úplně novou?
Stávající text má slabiny, měl by se předělat a něco se může vynechat. Ideálem by bylo udělat novou smlouvu – srozumitelnou, přehlednou, s jasně vymezenými kompetencemi. Ale v politice je to jinak, tam musíte hledat kompromis. A ten se jen málokdy řídí ideálem.
Abychom kolem toho pořád nekroužili. Řekněte mi, co současnou Evropskou unii rozděluje, a z toho by se mohlo poznat, zda má podle vás sjednocování kontinentu vůbec smysl.
Polarit je mnoho. Staří a noví členové. Velké a malé státy. Sever versus Jih. Protestanti a katolíci. Státy s průmyslovou tradicí a naproti tomu státy se zemědělskou tradicí.
Pokud jde tohle všechno proti sobě, tak se nedivím, že Unie často nefunguje.
Ale to, co jsem vyjmenoval, dokumentuje jen potřebnost vnitřní variability EU. A teď vám řeknu, co je nebezpečím pro Evropu i pro nás a čemu bychom se měli vyhnout.
Možná se tím už vyjasní váš postoj k integraci.
Měli bychom se vyhnout situaci, že bude pod jakýmkoli praporem probíhat nějaký pokus o násilnou unifikaci Evropy v zájmu jenom jedné její části. To jsou evropské tradice, které skončily velkou nestabilitou a konfliktem, kdy se jedni snaží prosadit něco na úkor druhých.
Mám pořád pocit, že se někdo v EU snaží prosadit něco na úkor druhých.
Historie nás před podobnými snahami o sjednocování varuje. Když chtěli katolíci rozšířit svoji univerzalitu na celou Evropu, nastala protestantská revoluce. Když se o to pokusil Napoleon, selhal, protože se mu zbytek Evropy postavil. Když se o to pokusilo několikrát Německo, víme, jak to dopadlo. Vyhněme se pokusům o násilnou unifikaci Evropy v zájmu její jedné části. Pokud by se tak dělo, my jako malá země uprostřed Evropy na to doplatíme.
A jak by to chtělo Česko změnit? Německo si vybralo za svého předsednictví oživení mrtvé euroústavy. S čím vyrukují v roce 2009 Češi?
Máme čtyři pět témat. Deregulovat tak, aby byla evropská ekonomika konkurenceschopná. Vyhnout se například daňové harmonizaci, která povede ke zvyšování daní. Dalším tématem je reforma rozpočtové a zemědělské politiky. Na subvence zemědělcům jde největší část rozpočtu Unie. Exportní dotace do zemědělství by měly v roce 2013, kdy se uzavře další rozpočtové období, skončit.
Cože? To by byl průlom, vždyť do zemědělství jde dnes kolem čtyřiceti procent rozpočtu. Chcete to opravdu nastolit tímto způsobem?
To nenastolujeme my. Celá Evropa čelí tlaku Světové obchodní organizace a třetího světa.
Už se těším, jak na to bude reagovat Francie, která nejvíce těch dotací požírá.
Naši zemědělci konkurenceschopní budou, když jejich kolegové v Bavorsku či Francii nebudou dotováni více než oni. Dalším tématem je energetická bezpečnost. Celá Evropa je při svém nedostatku zdrojů na stejné lodi. V tomto případě si proto naopak umím představit posilování integrace. Čtvrtým tématem je dokončit rozšiřování EU – hovořím o Balkánu.
Problémem Evropy je její vymezování se vůči Americe. Přitom už nejde jen o ekonomické soupeření, ale o politický boj. Není to chyba?
Je. V Evropě by nebylo míru a spolupráce po druhé světové válce bez Američanů. Evropská integrace začala Marshallovým plánem a Američané jsou jedním z jeho duchovních otců. Transatlantická vazba napomohla tomu, že v Evropě nedominuje jedna mocnost. A to je v našem národním zájmu, protože jsme malá země.
Cítíte i na oficiální politické úrovni v Evropě, že vzrůstá antiamerikanismus?
Ano. Je už několik let na vzestupu a je to z některých rozhovorů cítit. Je to i určitá módní záležitost a móda má vždy větší vliv na mladé lidi. Mám pocit, že mnoho lidí v Evropě nevnímá dobře situaci současného světa. Nevidí velký nástup Číny, Indie, v budoucnosti možná Ruska či Afriky. Evropa by tomu mohla lépe čelit spoluprací s Amerikou než sama.
Vy podporujete americkou základnu u nás. Vaši kritici pak tvrdí, že jste patolízalem Ameriky. Jste?
To je argument levičáků. Já se patolízalsky nechovám. Prostě jsem bytostně přesvědčen, že s Amerikou musíme spolupracovat. Je to v našem zájmu. Amerika sama obstojí. Ona mě nepotřebuje, abych byl jejím přímluvcem. Pokud máme jako Evropané obstát a přežít, tak potřebujeme s Amerikou spolupracovat.
Jenže vy jste také pro jednu americkou firmu několik let pracoval. Nemůže si to někdo spojit a říkat, že jste žil z amerických peněz, proto tak Spojené státy podporujete?
Každý, kdo mě alespoň trochu zná, ví, že v tomto případě říkám už 15 či 20 let to samé. Copak jsem už tenkrát pracoval pro nějakou americkou firmu? To je naprostý nesmysl. Navíc byznys není orientovaný národně. To jsou argumenty z minulého století.
