Velikonoce jsou však také svátkem utvrzujícím patriarchální kulturu a posilujícím tradiční rodinné a společenské role.
V praxi to znamená, že žena, která nejprve vygruntuje celý byt, z něho musí následně vyhánět partu opilců, kteří ji oberou o jídlo a pití a ještě ji zmlátí.
Zkusme se podívat na velikonoční zvyky a tradice genderovou optikou.
Co dělá o Velikonocích muž a co žena? Ve většině rodin je jarní úklid ženskou záležitostí. Argumenty, že matce obvykle pomáhají dcera či babička, neobstojí, jsou to stále ženy, které gruntují. Také pečení mazanců a beránků a zdobení perníčků je ženská záležitost. V předvečer Velikonočního pondělí pak ženy barví vajíčka, žehlí mašle a připravují nadílku.
Muži v lepším případě vyrážejí do přírody na proutky a pletou pomlázku, v tom horším si ji koupí v supermarketu.
Mám v živé paměti naši rodinnou scénu z doby, kdy mi mohlo být tak deset. Mí bratři s otcem sledovali Souboj Titánů (Souboj Titánů tenkrát je srovnatelný s Harrym Potterem dnes) a u toho se pošťuchovali právě dokončenými mrskačkami, já s matkou jsem v kuchyni barvila vajíčka a z filmu jsem neviděla ani minutu.
Jsem přece ženská!
Velikonoční pondělí se pro muže stalo závodem v koštování a příležitostí „ztřískat se, jak zákon káže“. Navíc, a to je podstatně horší, je to jediný den v roce, kdy je možné legálně zřezat svou manželku, dceru, matku, sestru, přítelkyni, či dokonce úplně neznámou ženu. Čistě jenom proto, že je to žena. Že je to jen symbolické?
Že je to tradice? Argumentovat tradicí v době mobilních telefonů a internetu je bezpředmětné, ledaže by autoři argumentu požadovali zároveň návrat k poštovním vozům taženým koňmi a k morseovkovému telegrafu.
Nářez v symbolické rovině je právě tím nejsilnějším prostředkem, jak utvrdit dominanci mužů a ženskou podřazenost. Že žena musí dostat proutím, aby byla další rok zdravá a silná? To nemá daleko k argumentu, že žena musí občas dostat, aby byla poslušná a povolná. Ostatně kdyby byla žena napřesrok slabá a nemocná, kdo by vygruntoval a napekl?
Vybavuji si ještě jednu scénu, která se odehrála u nás doma v době, kdy jsem chodila na základní školu.
Spolužáci byli se svými výprasky poměrně jemní, jen jeden mě praštil prudce a silou. Poprvé jsem vykřikla, že to bolí a ať toho nechá, podruhé praštil ještě silněji, tvrdým koncem pomlázky. Vytrhla jsem mu ji z ruky a navzdory všem tradicím jsem ho párkrát švihla přes ruce a tělo. Začal řvát překvapením a bolestí. Teprve to byl podnět pro mé rodiče, aby vyběhli za námi na chodbu a zasáhli.
Když totiž řve o Velikonocích ženská, že ji to bolí, je to normální.
