Příběh Milušky Havlůjové je komplikovaný a pevně spjatý s rodinnou válečnou historií. Narodila se 13. května 1929 v Dušníkách u Prahy, ale vyrůstala ve Voltuši a v Rožmitále pod Třemšínem. Její otec Jaroslav Pompl byl důležitou postavou tamního odboje: spoluzakládal pobočku Obrany národa a jako majitel pily pomáhal ukrývat asi padesát uprchlíků v lesních bunkrech.
Od roku 1944 se sám musel skrývat, gestapo na něj vypsalo odměnu a jeho žena Emilie skončila v terezínské Malé pevnosti.
Pomplovi okupaci přežili, ale protože odmítali komunismus a poválečnou podřízenost Československa Sovětskému svazu, dostali se záhy znovu do potíží: hned po únoru 1948 jim byl znárodněn majetek a Jaroslav putoval do uranového lágru za údajnou kolaboraci s nacisty.
Jako odbojář se s takovou pohanou nikdy nesmířil, a když se roku 1949 vrátil domů, chtěl očistit své jméno. Doma to nešlo, a tak se pokusil propašovat na Západ všechny dostupné informace o svém případu, sepsal zprávu o poměrech v pracovních lágrech a dokonce (podle pozdějších záznamů StB) získal i jakýsi film, který tábory zachycoval.
Miluška, mezitím provdaná Havlůjová, mu v jeho úsilí pomáhala. 21. ledna 1953 byl Jaroslav Pompl podruhé zatčen a brzy nato i jeho dcera.
Dejte toho spratka pryč!
Státní bezpečnost sebrala Milušku Havlůjovou na ulici i s dvouletým synkem. Prodělala tvrdý výslech, při němž jí dítě sedělo na klíně. Po téměř šedesáti letech vzpomíná: "Jak křičeli, tak se Tomáš rozbrečel a jeden z těch estébáků zahulákal: ,Dejte toho spratka pryč!' Vzali mi Tomáše z náručí a odnesli ho někam za dveře, do nějakého kumbálu... Když nás pustili, byla tma, Tomáš byl zavřený asi čtyři hodiny."
Dne 26. května 1953 tajná policie Milušku Havlůjovou znovu zatkla. Odtrhli ji od dítěte a odvezli do Bartolomějské ulice - chtěli, aby jmenovala další lidi, kteří otci pomáhali. "Po několika dnech mne přivedli do vyšetřovny, kde visely na věšáku moje šaty a referent StB mi nařídil: ,Běžte se dívat z okna!' Na ulici jezdila paní s kočárkem a v tom kočárku bylo stejně staré dítě, jaké jsem měla doma… A referent řekl: ,Když podepíšete spolupráci s StB, tak si můžete vzít své věci a jít hned domů.'
Miluška Pomplová-Havlůjová v době nástupu do vězení
Miluška Pomplová-Havlůjová na fotografii z roku 2008
Bylo to hrozný, hrozný… To asi byla nejhorší chvíle v mém životě. Já jsem věřící člověk a v tu chvíli jsem se začala modlit a říkala jsem: Pane Bože, prosím, pomoz mi, pomoz mi. A najednou mi bylo jasné, že spolupráci podepsat nemůžu. A bylo to, jako by Bůh najednou vedle mě stál, jako by mi dával pomocnou ruku, jako bych věděla, že nejsem sama …"
Příběhy 20. stoletíPříběh Milušky Pomplové-Havlůjové zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílal Český rozhlas - Rádio Česko v pořadu Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
Paní Havlůjová odmítla donášet - a byla ve vazbě pět měsíců. Soud se konal v Praze 27. listopadu roku 1953. Rozsudek, vynesený za "pokus o přečin pobuřování proti republice" a "pokus zločinu vyzvědačství", zněl: pět let těžkého žaláře, peněžitý trest ve výši pět tisíc korun, nadto konfiskace veškerého majetku, náhrada nákladů trestního řízení a ztráta čestných občanských práv na pět let.
Na svobodu a zpátky k dítěti se Miluška dostala 1. března 1955, poté, co prezident Zápotocký velkoryse vyhlásil amnestii pro vězněné matky (ovšem jen pro ty, které za sebou měly polovinu uloženého trestu). Její vztah se synem byl po propuštění složitý a dával se do pořádku dlouhá léta.
Jaroslav Pompl byl souzen 15. prosince 1953 v Plzni. Dostal deset let těžkého žaláře, z kriminálu vyšel teprve v roce 1960 a zemřel ve Voltuši o pět let později: na jeho zdravotním stavu se podepsaly roky otrocké práce. Teprve po smrti, v šestašedesátém, byl zproštěn obžaloby "ze závadné činnosti v době okupace".
Miluška Havlůjová se po propuštění z věznice živila jako úřednice a účetní. V době pádu komunismu se angažovala v Občanském fóru, stala se nejprve zastupitelkou a později starostkou Rudné u Prahy.
