Pakt stability měl zajistit, že zdravě hospodařící země eurozóny nebudou doplácet na ty rozhazovačné.
Měl donutit státy s nezdravě přebujelými sociálními systémy a vysokými dluhy k úsporám a reformě rozpočtových výdajů.
Pokud by nová pravidla vyhmátla skutečně problémové záležitosti, jako například reformy důchodových systémů, a v těchto případech umožnila dočasně vyšší schodky, dalo by se to chápat.
To se ovšem nestalo. K výjimce o vyšším zadlužení v důsledku reformy penzí totiž přilepila řadu dalších, velmi obecně formulovaných výjimek, jako například "náklady na rozšíření EU".
To umožňuje bez nadsázky jakékoliv zemi obhájit překročení limitů a vesele utrácet. Nově formulované výjimky, za kterých je možné překročit povolenou mez zadlužení, tak nejsou ničím jiným, než seznamem povolených výmluv.
Důsledky mohou být pro země s eurem velmi nepříjemné.
Evropská centrální banka bude velmi pravděpodobně na vysoké dluhy a inflační tlaky reagovat zvyšováním sazeb, což zdraží úvěry firmám a občanům i v disciplinovaných zemích.
Německo či Francie tak vlastně budou vyvážet náklady svých drahých dluhů i do jiných zemí.
Taková situace k řešení problémů Unie, kterými jsou vysoká nezaměstnanost a slabý růst ekonomik i životní úrovně, v žádném případě nepomůže. Navíc, když v Unii neprošla snaha o uvolnění trhu služeb, které by jednotnému trhu rozhodně pomohlo.
V neposlední řadě je oslabení paktu stability krokem proti snahám o rozšiřování Evropské unie a proti přijetí ústavy. Velké státy totiž předvedly, že jsou schopné měnit pravidla ve svůj prospěch na úkor druhých.
