Víceméně se čeština zbavila barokních byrokratismů jako zvete se na projednání odvolání povolení oholení, takže i úřední dokument dnes nezřídka působí dojmem, že jej psal člověk, zato pro změnu porůstá up-to-date vyrážkou eurospeaku a mobilizuje imunitu proti epidemické koncepční implementaci klíčové kompetence utopence i proti anglogenním vřídkům jako mějte dobrý večer.
To všechno je znamením, že čeština žije, konají se v ní všechny myslitelné projevy lidské komunikace a komunikačního lidství, ani globalizovaná mládež si nemůže stěžovat, že by ji její mateřský jazyk jakkoli svazoval, že by v něm něco nešlo. Proč je tedy takový problém zařídit, aby děti a žáci měli svou rodnou řeč rádi? Proč čeština, čtyřiašedesátý nejpoužívanější jazyk světa a druhý na světě, v němž vyšla tištěná kniha, jazyk s tisíciletou historií, který se dnes těší značnému studijnímu zájmu zde usazených cizinců, patří na základních školách stabilně mezi nejnenáviděnější předměty a v žebříčku neoblíbenosti figuruje na druhém místě hned za hudební výchovou?
Jak se učíme česky
Dítě českých rodičů se zhruba do pěti let naučí velmi solidně komunikovat česky. Když nastupuje do první třídy, umí už cca 80 procent gramatiky – skloňování, časování, vyjádření budoucnosti, minulosti a podmínky, přání, rozkaz, zákaz, vedlejší větu účelovou a přípustkovou...
Prvňáček s pečlivými rodiči ovládá i nuance jako skloňování „obě moje oči“, děti, kterým se hodně čte, se vyjadřují okouzlující poetickou mluvou a běžná slova jako kadeřnictví či krmit si přirozeně spojují s kadeřemi a pokrmem, jež znají od Boženy Němcové. I takové finesy jako přechodníky nebo chlap jeden bídná sice samy nepoužívají, ale pasivně jim rozumí a dokonce dokáží i podle citem osvojených pravidel invenčně obohacovat svou slovní zásobu, a tak vznikne třeba chočidlo – ohrádka z kostek, do které se umístí lesní zvířátka a nechají se ochočit.
Pokud na psaní vyfasují nějakou nacistickou reinkarnaci, která jim hned od září začne soukat pětky za písmenka nedoléhající k lince, je o neštěstí minimálně na devět let postaráno.
Úhrnem je malý Čech nastupující do školy dokonale vybaven civilizačním nástrojem a evoluční výhodou zvanou mluvený jazyk, nepřemýšlí, zda ho má rád nebo ne, používá ho k předávání sdělení i vyjádření emocí a ovládá ho natolik, že mu tato kompetence usnadňuje, neřku-li umožňuje život.
A v první třídě přijde náraz: všichni šestiletí uživatelé jazyka se postaví do řady a začnou se učit psát – stejná písmena ve stejnou dobu. Někteří už to umí a nudí se, jiným to nejde a bojí se. Pokud na psaní vyfasují nějakou nacistickou reinkarnaci, která jim hned od září začne soukat pětky za písmenka nedoléhající k lince, je o neštěstí minimálně na devět let postaráno.
Dítě, které bylo zvyklé, že se může učit mluvit libovolným tempem podle vlastní potřeby, je konfrontováno s kasárenským režimem výuky psaní, jež mu do dosud bezproblémového vztahu s rodným jazykem zasévá plevel méněcennosti: nejsem dost rychlý, dostávám trojky, pětky, neumím češtinu.
České výukové schisma
Ve druhé třídě přijdou měkké a tvrdé souhlásky, ve třetí vyjmenovaná slova. A nastává nová kapitola bídy: je potřeba se naučit seznamy slov, z nichž půlka patří do parnasistní poezie. Bystrý, lysý, dmýchat, pýr, chmýří, čepýřit se… Začíná největší tragédie konzervativního školského přístupu k mateřskému jazyku, a sice oddělení obsahu od formy. Čeština, druhdy bezproblémový komunikační kód pískoviště, se metamorfuje na abstraktní seznamy archaismů a pravopisná cvičení, v nichž se zásadně neodehrává nic, co by dítě zajímalo, zato v nich nad pol- kroužil- orl- a sokol-.
Dítě zná sokola z ruských pohádek, orla z řeckých bájí, tuší, že by tyto dva druhy nikdy nenapadlo ve společném plurálním hejnu kroužit nad poli, ale o to taky nejde. Kroužící dravci jsou zcela irelevantní, jde výhradně o jejich koncovky.
Po chybě neumře koťátko, ale pravidla jsou třeba, říká Jazykovědma |
A jakmile je s úspěchem vyřešíme, už nás navštívil- otcov- přátelé a my jsme z toho samou radostí radši odjel- z Břeclav- do Opav-. Shrnuto a sečteno, „čeština“ prvního stupně ve své tradiční podobě zděděné z časů „osnov“ je brutální útok na dětské pojetí jazyka jako nástroje, komunikačního prostředku, hračky a kamaráda a sugeruje jeho vnímání jen jako učiva, skličující záplavy bezobsažných vět, jejichž jediným poselstvím je správné i/y v koncovce příčestí minulého.
Žákům se navěky infikuje tato jazyková dvojdomost: buďto něco říkám/píšu, protože to chci sdělit, nebo proto, že to má být pravopisně. Vnímají předávanou zprávu a její psanou podobu odděleně, protože přesně tak to dělají jejich přitroublé učebnice. Chtěli by ve slohovce vyprávět příběh, ale předem nevěří v dobrý výsledek, jsou totiž „marní na češtinu“, jelikož jim „nejdou íčka“.
A tak prostá skutečnost, že máme v češtině měkké i a tvrdé y, jejichž užití se řídí jistou logikou a něco znamená, se pro velkou část populace stává celoživotním traumatem, štemplem na to, že „neumí češtinu“, neboť tradiční způsob, jímž české školy žáky za nesprávné užití i/y penalizují, jim po dobu školní docházky vštěpuje přesvědčení, že o nic jiného v našem národním jazyce nejde.
Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou
Pardon, jde – na druhém stupni je také potřeba do dětí natlačit větné členy a druhy vedlejších vět.
V době, kdy už sledují sociální sítě, aktivně se zajímají o společenské či ekologické problémy, budují si sebevědomí na základě prožitků vlastní užitečnosti a těší se, až dosáhnou věku, kdy si budou moci přivydělat, se brodí hodinami češtiny jako bažinou a rozlišují přísudek slovesný od jmenného se sponou (nikdy jim nikdo nevysvětlí, proč se tak jmenují), větu vedlejší příčinnou od věty hlavní v poměru příčinném (nikdy jim nikdo neprozradí, proč protože uvozuje větu vedlejší, zatímco neboť větu hlavní) a všechna možná příslovečná určení, jež nikdy v životě nebudou zajímat nikoho jiného než jejich češtinářku, a pravděpodobně ani tu ne, nejradši by se na to sama vykašlala a četla s nimi Terryho Pratchetta, jenomže musí, je to v učebnici a budou to chtít v přijímačkách na střední.
Český žák druhého stupně je bez ohledu na svůj jazykový talent surově tlačen do role dočasného lingvisty a kvalita jeho češství je posuzována podle dosažené míry syntaktické abstrakce.
Český žák druhého stupně je bez ohledu na svůj jazykový talent surově tlačen do role dočasného lingvisty a kvalita jeho češství je posuzována podle dosažené míry syntaktické abstrakce. Rozbor věty a s ním související jednorázová, jindy a jinde už nepoužitelná terminologie převažuje v důležitosti nad schopností chovat se zdvořile ke spolužákům nebo rozpoznat reálný facebookový profil od falešného. Ne že by se tomu v hodinách nesmělo věnovat, ale pro samé přívlastky rozvité a uvadlé na to nezbývá čas a obvykle se tím nedá zlepšit známka.
Nač tato filipika
Aby nedošlo k omylu: pointou není vymýtit pravopisný mordor a psát všude měkké i. Český pravopis je součástí našeho kulturního dědictví a takové hodnoty nelze měřit jen pragmatickým pohledem. To bychom taky mohli uloupnout a prodat pár safírů ze svatováclavské koruny (bude přece dost cenná i bez nich) nebo ubourat kus Pražského hradu, když nám aktuálně nepřináší žádný užitek.
Ne, český pravopis není triviální, ale je logický, pochopitelný, naučitelný a má svou kulturní a historickou cenu. Když litevská ambasáda v Praze slavila výročí 100 let státní samostatnosti, připomínala vztahy Litvy s ostatními zeměmi Evropské unie a u České republiky vděčně vypíchla jako symbol vzájemnosti písmena č, š a ž, která litevština převzala do svého pravopisu během národního obrození.
Náš moderní pravopis vskutku začíná Husovými nabodeníčky, která jsou počátkem diakritiky ve všech jazycích našeho kulturního okruhu, má za sebou dobrodružný příběh vývoje normy a bylo by neodpustitelným barbarstvím ho osekat pro potřebu neinvenčních učitelů a jejich právem frustrovaných žáků. Ano, i něco tak odtažitého jako pravopis se dá učit kreativně, zábavně, dramaticky. Co třeba zadání: „Sehrajte scénku, ve které dítě přijde domů po půlnoci a čeká ho naštvaný rodič. Jeden ale bude říkat pouze vyjmenovaná slova po s a druhý po p.“
Bitva o příponu -ová. Poslanci asi dovolí ženám nepřechylovat příjmení |
Ano, všechno se dá učit tak, že to zarezonuje s dětskou duší, a dětská duše rezonuje především s příběhem. Potřebuje děj, potřebuje vývoj odněkud někam, a tím nemyslím od mýt po Litomyšl. Má-li žákům i učitelům dávat výuka mateřštiny smysl, je potřeba opět propojit obsah a formu, umožnit jim prožitek jazyka ve vztahu k realitě, skutečné nebo fikční – dětem nezáleží na tom, zda text obsahuje pravdu, ale zda dává smysl. Orli a sokoli nad poli nenabízejí ani jedno, ani druhé.
A není ani účelem zrušit slovotvorný nebo větný rozbor – na zcela základní úrovni mají svůj význam i pro běžného uživatele a poznat, kde se ve větě píše čárka, je důležitou součástí základního, nikoli odborného vzdělání. Jenomže vše je otázka míry, a ve věci rozborů vět Jiřík těžce přelil…
Obecně nejde o to za každou cenu obsah učiva zjednodušit, ale přestat ho učit blbě. Dětem nevadí těžká látka, vadí jim látka beze smyslu. Mnozí žáci se pravopis naučí snadno a intuitivně a větné rozbory je baví, klíč k tomu má vždy v rukou rodič a pedagog.
Úsvit věku češtináře
Naštěstí jsou v této zemi stovky skvělých učitelů a průvodců, kteří prokoukli tuto pseudoakademickou faleš a učí češtinu v rámci možností jinak – hravě, v otázkách, v pohybu, s hmatatelnými pomůckami, s využitím reálných textů o skutečných lidech. Rozvíjejí ve svých třídách tvůrčí psaní, na němž si žáci ihned vyzkoušejí osvojená pravidla (ovšem, opravit to dá víc práce než vyplňovací cvičení), zdařilé slohy žáků dramatizují či filmují a zakládají za tím účelem youtubové kanály.
Jsou učitelé schopní zadat téma slohu tak, aby je samotné bavilo práce číst a opravovat. Jsou češtináři, kteří s dětmi probírají aktuální témata, např. v-skyt orla mořského v české krajině (pravda, není v tom tolik záludných íček, ale zase to má obsah). Jsou tací, kteří chápou, že třeťákům stačí k zapamatování pravopisného pravidla, když se ho naučí v rozverné atmosféře, zatímco páťáci už pro stejný efekt vyžadují vysvětlení důvodu jeho vzniku a pochopení jeho smyslu.
A jsou i pedagogové bohem políbení, kteří mají dost soudnosti, aby žákům za další dva roky, kdy je nezajímá nic jiného než vlastní já, vlastní tělo a vztahy s vrstevníky, nevnucovali absurdní představu, že jejich budoucnost závisí na rozeznání přípony slovotvorné od přípony tvarotvorné, zato jsou ochotni si s nimi celé hodiny povídat a seznamovat je s archetypálními příběhy, které potřebují slyšet.
Krutá pravda bohužel je, že český jazyk se i dnes, v době Rámcového vzdělávacího programu (RVP) zaměřeného primárně na kompetence, vyučuje často jen jako soubor nudných daností, které je potřeba se našprtat víceméně nazpaměť, a jelikož se to mnohým nepodaří, mají utrum, navěky už „nebudou umět češtinu“, resp. ponesou si z ní do života jen sadu náhodně zapamatovaných pouček, třeba že „máme čtyři částice: ať, nechť, kéž a což“ nebo že „v koncovce -ami se píše vždycky měkké i“ – a pak napíšou drahokami, protože je nikdo nenaučil propojit mantru o koncovce -ami s mantrami o stavbě slova.
TLUMOČNICE: Policie volá i ve tři hodiny ráno. Nikdy nevím, co mě čeká |
A ještě krutější pravda je, že i ti, kdo si tuto masu paradigmata axiomů do hlavy narvou a uhrají jedničky, využijí v životě nanejvýš pravopis, zatímco podrobná větná stavba zůstane i pro ty nejchytřejší a nejhouževnatější naprosto nepoužitelným učivem, opravnitelným nanejvýš jako trénink mozku nebo jako příprava na vysokoškolské studium bohemistiky, kde se to všechno stejně probírá znovu!
Na supl za vyřazené učitele nastoupili rodiče a s hrůzou zjistili, že se jejich děti učí totéž co oni před třiceti lety, že jim to nedokážou vysvětlit, protože to sami nikdy nepochopili.
Po proběhlé koronakrizi se navíc odhalila tragická realita výuky češtiny v celé nahotě: na supl za vyřazené učitele nastoupili rodiče a s hrůzou zjistili, že se jejich děti učí totéž co oni před třiceti lety, že jim to nedokážou vysvětlit, protože to sami nikdy nepochopili, a zejména že na všetečné otázky „k čemu to je“ neznají jinou odpověď než „k ničemu“. A mají pravdu – jediným důvodem, proč se v češtině učí právě tohle a právě takhle, je stoletá tradice a postrach jednotných přijímaček, které jsou ve své aktuální podobě zločinem na vztahu českého národa k vlastní mateřštině.
Osobně učím češtinu pětadvacet let a neumím nazpaměť vyjmenovaná slova po m ani všechny souřadicí spojky. Přitom nikdy neváhám, jak se píše myslet nebo omyl, bezchybně užívám čárky, dokážu vyjádřit svůj názor, ve tvorbě současných hitmakerů snadno rozeznám, že nikdy nepřečetli žádnou českou báseň, a mezi školním slohovým průměrem vycítím literární talent a pomůžu mu rozkvést. Český jazyk se mi – po několikaleté bolestné etapě zvané základní škola – stal opět nástrojem, médiem, radostí, láskou, předmětem zábavy, hrdosti a sebevědomí. Musel jsem ale zapomenout na to, že mi po jistou dobu byl jen učivem, látkou a přítěží.
Karanténa je za námi, prázdniny před námi, v září nastane skutečný návrat do škol. Máme ideální příležitost a zároveň nejvyšší čas se nad nimi vážně zamyslet.
Autor je ředitel základní školy, básník a spisovatel.
