S tím souhlasí i ředitel Všeobecné fakultní nemocnice Martin Holcát. "Kdybyste zatlačili, určitě by se dalo něco dělat. Takhle se ale situace nezlepší a krize vzroste," nabádá je Holcát.
Podle hlavní sestry Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Krči Dany Juráskové však většina sester bere své zaměstnání jako životní poslání a netouží za své lepší postavení a podmínky bojovat.
"Pokud se sestra rozhodne toto povolání opustit, udělá to buď již na škole, nebo před ukončením třetího roku praxe. Pak už většina zůstává. Nyní se navíc projevilo prodloužení základní školní docházky o jeden rok, takže vlastně chybí jeden ročník sestřiček," říká Jurásková.
Dodává, že bohužel cítí také neuznání této profese mezi svými známými. "Když řeknu, že jsem sestra, mám pocit, jako by pohrdlivě mávli rukou," konstatuje.
Zvýšení platů by sestrám radost určitě udělalo. "Nechci počítat každou korunu a mít pocit, že je manžel mým sponzorem, bez kterého bych své povolání, které mám moc ráda, nemohla dělat," svěřuje se Světla Krutská z Všeobecné fakultní nemocnice.
"Nežádáme nějaké extrémní zvýšení platů. Stačí nám státní průměr, ale chceme mít zatraceně dobře zaplacené sváteční a noční služby," dodává sálová sestra z gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Na Bulovce Milena Endeaulová.
Stejné je to i s ohodnocením při práci na výzkumech a studiích, které by se bez sester neobešly. "Všichni považují za samozřejmost, že děláme miliony odběrů a vyšetření navíc, o poděkování, natož o penězích se nám ale ani nezdá," říká Jurásková.
Holcát jí však oponuje. "Protože si neřeknete. Když budete chtít, můžeme se hned domluvit, že žádný grant nepůjde bez vás a vašeho oprávněného ohodnocení," konstatuje Holcát.
Hodně se také změnilo chování lékařů k sestrám. "Když jsem já nastoupila do praxe, sloužili ještě prvorepublikoví doktoři, kteří si na nás vždy našli čas a všechno nám vysvětlili. Teď už mladým holkám nikdo nic neřekne, a pak dochází k nedorozuměním a potížím," vypráví Endeaulová.
Eva Kušková z Motola přitakává s tím, že sestry si na pacienty čas najdou. "Představíme se, popovídáme. I když jsou pacienti nepříjemní, mají na to právo, protože jsou nemocní. O to větší radost máme, když se nám podaří navázat rozumný hovor i s nimi," podotýká Kušková.
Jako všude, ne všechny sestry jsou příjemné, pracovité a obětavé. Vrchní sestra I. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a zakladatelka České asociace sester Karolína Moravcová s nimi prý rychle zatočí.
"Líné a nepříjemné sestry já na oddělení nechci. Na druhou stranu všem svým svěřenkyním vštěpuji, že se musí umět vytahovat. A hlavně se musí učit, především jazyky a novinky v oboru, aby nebyly mimo," svěřuje Moravcová.
O místo se tedy zdravotní sestry rozhodně bát nemusí. Přestože většina nemocnic snižuje počet standardních lůžek téměř o třetinu, zvýší se potřeba v sociálním sektoru. Tam však většina přítomných sester, které si toto zaměstnání vybraly již v dětství, nechce. "Nejlepší je dělat u lůžka v nemocnici," shoduje se většina sester.
