Naše silnice jsou pohřebiště a mládež rok od roku nevycválanější. Jednoho by napadlo, jestli zde neúřaduje známé rčení "mnoho psů, zajícova smrt".
Je to pořád dokola. Začnou platit pravidla a okamžitě přicházejí návrhy na jejich změnu. Jedni si od toho slibují politické body, druzí ukájejí vlastní ješitnost a našinec aby se z toho zbláznil. Za to bude tolik bodů, za tamto zase tolik, limit bude menší nebo větší.
Hlavně abychom nemuseli nic dodržovat. Anebo když pravidla porušíme, abychom si měli čím konejšit svoje svědomí a sebevědomí: Trestají mě přece něčím, co má být stejně zrušeno.
V tuzemském prostředí není špatně vnímán řidič, který porušil předpisy. Jsou to policisté, kteří mu napařili pokutu. Řidič je pak maximálně hlupák, že se nechal chytit. I proto na našich silnicích tolik řádí ta babizna s kosou.
Děti a fotbal
Výchova dětí je také dobré téma do diskuse pro každého. Ministryně Džamila Stehlíková se snahou zakázat tělesné tresty dětí pustila do předem prohraného boje. Možná ne prohraného legislativně, takový zákon i vzhledem k tomu, že je poměrně rozšířený v Evropské unii, může klidně naším parlamentem projít. Ale prohraného u veřejnosti, protože většina debat na toto téma končí tím, že přece "střihnout dítěti pár za ucho" je úplně normální.
Ať budou zákony a předpisy jakékoli, každý si stejně bude jezdit, jak chce (nebo spíše podle toho, jak moc touží přežít), a bude si i děti vychovávat či nevychovávat podle sebe. A podle sebe si je také bude doma mlátit.
Tím nechci naznačit, že by stát měl rezignovat na dopravní předpisy a ochranu dětí. Naopak. Tím chci jenom říci, že na tom, jak přesně jsou ta pravidla definována, tolik nezáleží, ale záleží na tom, jak to, co platí, chceme respektovat.
Pokud dopředu víme, že na to budeme kašlat, nepomohou nám ani sebedokonalejší právní normy a asi ani pánbůh. A z dětí budou nevychovaní fakani či hromádky neštěstí a z řidičů a jejich spolujezdců mrtvoly.
Mistrovství Evropy ve fotbale je za dveřmi a debaty o tom, kdo jak přihrál či nepřihrál, vystřelil či neproměnil šanci, nebudou brát konce. Fotbal byl zrozen právě pro takovéto pivní tlachání, řeči mohou být nekonečné a nikomu to neublíží. I fotbaloví odborníci, kteří přispívají do celonárodní diskuse o posvátné mičudě, jsou jen neškodní glosátoři, kteří mohou maximálně naštvat kolegu.
A jaký je nejhorší důsledek takového sporu? Maximálně se někdo netrefí do branky. Většinou to tak horké není, protože řeči se vedou a fotbalový život jde dál. Ale představte si, jak by to na trávníku vypadalo, kdyby se pořádně nevědělo, jestli pravidlo o ofsajdu je nutné dodržovat, nebo není?
Tak snad budeme na fotbalovém Euru úspěšnější než za volantem. Zatím to vypadá podobně jako s výchovou dětí: Rozhodne puberta (poslední zápas ve skupině) bez ohledu na to, kolik ran utržili naši fotbalisté při kvalifikaci na šampionát.
