Jistě, lidé, kteří si už muka ve frontách vytrpěli a pokoušeli se domoci dokladu relativně včas, mohou pocítit relativní zadostiučinění.
Dopřát komfort těm, kdo se na celou věc vykašlali, je morálně poněkud devastující. Asi tak jako amnestie nebo oddlužení. A taky je s tím práce a náklady...
Žijeme v zemi – a vlastně i na kontinentu – kde stále více bují posedlost všelijakými průkazkami. Nové občanky, nové řidičáky, nové pasy, pasy pro děti. Kdo má nový pas, tak aby si záhy pořídil ještě jeden pas s všelijakými otisky rozličných tělesných partií.
Jak se říkalo za režimu: "Nemáš bumážku? Smůla." Stát vytváří dojem, že lidé od něj něco chtějí, tak se mají snažit: vyplňovat, sami se dočíst, poradce si najmout a zaplatit, pro kolek doběhnout, poplateček navalit.
Taková představa vychází z filozofie, že stát stvořil lidi a ti mu mají sloužit. Z čeho stát sestával předtím, než tu byli lidé, není jasné. Takže se vnucuje podezření, že lidé stvořili stát, a tedy on by měl sloužit jim.
Kdyby se třeba stavební spořitelny nebo mobilní operátoři chovali takto a nechali lidi hodiny a dny čekat na kus papíru, bylo by s byznysem utrum. Ach státe, a my už ti skoro uvěřili.
