Třetí náměstí v Mostě. V tom domě vlevo bývala hudební škola. Jednou mě matka odchytila po návratu ze školy a povídá: „Nikam nechoď, za chvíli k nám přijde pan Zářný odnaproti. No ten, co učí na tý hudební škole na ty nástroje. Pomůže nám na půdě pro tebe nějaký vybrat z těch, co tam zbyly po našich.“
Pan Zářný sice dorazil, ale z nástrojů nijak nadšený nebyl. Na flašinet prý nevyučuje, poněvadž klikou prý může točit kdejaký blbec a ta trumpeta, co se s ní kdysi troubila půlnoc, se také k výuce nehodila. U harmoniky, kterou u nás zapomněl pan Kozelka, protože umřel, stačily měch prožrat myši a futrál od houslí byl prázdný. Ty totiž stihnul propít otec, doufaje, že se na to nepřijde.
„Nic si z toho nedělejte, mladá paní, pošlete kluka zítra za mnou, já proklepnu, na co má talent a nějaký levnější nástroj z druhé ruky už mu seženeme,“ konejšil matku pan Zářný. Druhý den mě matka oblékla do svátečního a vyslala tvořit hudební dějiny. V hudebce jsem pobyl asi hodinu, a když jsem přišel domů, byl tam už pan učitel a vzrušeně diskutoval s matkou. Pravda, cestou jsem se zapovídal s Věruškou. Vyprávěl jsem jí, na jaké nástroje jsem hrál a ona mi ukázala nové punčocháče.
Z toho, co jsem doma zaslechl, jsem vycítil, že pan Zářný matku asi moc nepotěšil. Pořád opakoval, že má jenom jedny nervy a že jsem jim tam rozbil bystu Smetany. To byla asi ta hlava, do níž jsem vrazil loktem při pokusu o tah smyčcem. Protože u té druhé, co jsem shodil na chodbě, když jsem se tam klouzal v ponožkách, mě nikdo neviděl. Také říkal, že co se týče hudebního sluchu, byl by na tom lépe dělostřelecký kůň, co přežil devět měsíců kanonády u Verdunu.
Nakonec jí se slzami v očích ukázal prsty, které jsem mu omylem přicvakl víkem od piána, se slovy, že ty ruce ho živí a že teď může hrát maximálně na hřeben. Když se ho matka při odchodu nesměle zeptala, co tedy se mnou, odpověděl: „Víte co, pani, sundejte klukovi z půdy ten flašinet, kupte mu dřevěnou nohu a on už se nějak protluče.“
Srovnávací snímek najdete zde.
