Předloni osmého listopadu hlídal odsouzené v takzvané knihárně uvnitř káznice, z níž utekli Čabrada s Roztočilem.
Podle žaloby nahlásil plný počet vězňů v době, kdy už byli oba zavření ve speciální bedně a mířili na svobodu. Soud Kulišana nakonec zprostil viny, žalovaný skutek prý není trestný čin - více zde
Jak to ve věznici vypadalo bezprostředně po zjištění útěku?
Byl tam hrozný frmol. Rychle se prohlédla knihárna, sklady. Pak se hledalo auto, které je vyvezlo ven. Ten kamion ale už byl v té chvíli zase na dvoře věznice, protože přijel pro další náklad. Pak se v meziskladu vedle věznice našla prázdná bedna...
Co se dělo s vámi?
Bezprostředně po zjištění útěku jsem odmítl vypovídat, chtěl jsem, aby u toho byl právník. Byly mi sebrány všechny nebezpečné předměty včetně propisky a dva policisté mě střežili ve věznici, než jsem byl převezen na policejní ředitelství. Pak mě policisté odvezli zpátky do věznice a asi v sedm hodin večer jsem šel domů z práce.
Řekli vám, že už druhý den nemáte chodit do práce?
Oznámili mi, že druhý den hned ráno se mám hlásit u šéfa. Desátého listopadu jsem byl postavený mimo službu, v té době jsem byl v pracovní neschopnosti. Asi vzteky jsem bouchnul do dveří a při tom jsem si pochroumal ruku. Mimo službu jsem byl až do loňského prvního září, kdy jsem na dohodu odešel z vězeňské služby.
Zajímalo vás, jak pokračovalo pátrání po uprchlících?
Kdyby Čabrada s Roztočilem na útěku něco provedli, chápu, že by se veřejnost na mě koukala úplně jinak. Naštěstí se nic nestalo, oddechl jsem si. Když se po pár dnech přihlásil v Německu policii Roztočil a později byl ve Francii zatčen Čabrada, ulevilo se mi. Byl to i pro mě pěkný dárek k Vánocům.
Jak jste prožíval čekání na soud?
Bylo to náročné hlavně na psychiku. Byl jsem deset měsíců doma, v podstatě jsem měl od sedmi ráno do půl čtvrté odpoledne domácí vězení, dostával jsem půlku platu. Na brigádu mi nadřízení nepovolili jít.
Věřil jste, že přesvědčíte i soudce o své nevině?
Doufal jsem v to.
Vzpomínáte na práci ve věznici?
Určitě, tahle služba člověka poznamená. Já říkám, že každý člověk, který ve věznici pracuje, je po třech letech postižený. Pořád za sebou zamyká, neustále kouká kolem sebe, stojí v rohu, aby neměl nikoho za zády. Když jsem do věznice nastupoval, staří bachaři mi říkali: Vězni mají čtyřiadvacet hodin denně na to, aby vymysleli nějakou lumpárnu. Ty máš ale jenom osm hodin na to, abys ji našel. A to nejde.
