Je to teprve pár dní, co Miroslav Jaroušek vyměnil celu italského vězení za svůj domov v Písku. Za mřížemi byl kvůli průtahům dokonce o měsíc déle, než bylo nutné. I když by si teď mohl jen užívat toho, že je s rodinou, hodlá řidič kamionu dál bojovat za prokázání své neviny. Klidně i u soudu pro lidská práva ve Štrasburku
Jste konečně doma. Končí tím váš boj s italskou justicí, nebo chcete stále dokázat, že jste o běžencích v kamionu nevěděl a že jste nevinný?
I kdybych měl vypustit duši, tak soudům nikdy neodpustím to peklo, kterým jsem musel projít. Lidé přece nemůžou být jen tak trestáni za to, co neudělali. Takže chci do posledního dechu upozorňovat na to, jak hrozně se zachovala italská justice.
Co všechno budete chtít? Omluvu? Peníze?
Omluvu budu požadovat v první řadě. Někdo přece musí upozornit na to, jak dokážou soudy a věznice podrážet lidskou důstojnost. Nejde jen o mě, tohle se přece může stát každému. A peníze budu samozřejmě chtít také. Je přece jasné, že celá tahle událost nepoškodila jen mě, ale stáhla dolů celou moji rodinu. Manželka byla na všechno sama, můj výdělek jí samozřejmě celou dobu scházel.
A už víte, jaký obnos to bude?
To jsem ještě nespočítal. Nehorší na tom je, že se teď nedočkám žádné pomoci ani od českého státu, protože jsem byl ve vězení v zahraničí. Pro úřady jsem teď v podstatě cizinec a po odpracování 35 let nemám na nic nárok.
Soud vám kromě trestu vězení uložil i vysokou pokutu 180 tisíc eur. Tu už jste zaplatil?
(směje se) Advokát mi řekl, že těch 180 tisíc eur nebudu muset platit, prý tu částku neplatí nikdo, po nikom ji nechtějí. Nevím, proč tu pokutu italské soudy ukládají, asi chtějí působit preventivně a postrašit ty, kteří by do země pašovali nelegální uprchlíky.
Z toho, jak mluvíte, je poznat, že italské justici už vůbec nevěříte. A na italské věznice nejspíš také nevzpomínáte rád.
Ve vězení to bylo hrozné. V Itálii není vyšetřovací vazba, takže vás ještě před rozsudkem hodí mezi nejhorší kriminálníky. Jako kdyby nestačilo to, že věznice jsou přeplněné. Takže jsem jeden měsíc bydlel v cele na zemi, spal na špinavém kusu molitanu a místo ručníku jsem musel používat prostěradlo. Ze začátku mi navíc dozorci nenechali ani boty. Asi si mysleli, že bych mohl mít v podpatku schované peníze za převoz uprchlíků.
Ve sprchách měl strop pistáciovou barvu, visely z něj řasy. Dezinfekci jsem tam za celou dobu trestu neucítil ani jednou. Na procházce po dvoře jsem byl jen jednou, kdybyste viděl ta individua, co se tam pohybovala, pochopil byste.
A jak je vůbec možné, že jste byl ve vězení až do konce července, když jste měl být propuštěný už o měsíc dřív?
To není nikdo schopný vysvětlit. A mám pocit, že nebýt zásahu velvyslanectví, byl bych v cele pořád. Ale bylo zajímavé sledovat, jak rychle se daly věci do pohybu, když do celé věci zasáhla paní Bradáčová z konzulátu v Římě. To byl podpis na potřebných dokumentech během chvilky.
