"Tak týraných dětí je ročně do deseti dohromady z Plzeňského a Karlovarského kraje," říká Jiří Kobr. Nejčastěji v nemocnici končí nejmenší děti - kojenci a batolata. Dospělí tyrani proti dětem používají nejen brutální fyzické násilí, ale i psychický teror. Někteří obě metody kombinují.
S čím se setkáváte nejčastěji?
U nás většinou končí děti po fyzickém napadení. Nejčastěji mívají poraněnou hlavu nebo mozek, zlomeniny, zhmožděniny, výjimečné nejsou ani zranění vnitřních orgánu v hrudníku a břiše.
Ani si nedokážete představit, co všechno dospělí proti dětem dokáží použít. Jsou to hrůzy. Časté bývají rány rukou, tvrdými předměty, holemi nebo kabely na elektřinu. Výjimečné nejsou ani brutální kopy do oblasti dětského nadbřišku, údery do hlavy. Obzvlášť odporné jsou případy, kdy dospělý vezme dítě za nohy a jeho hlavou udeří o zeď nebo podlahu. Velice špatně se mi o tom hovoří.
Opravdu všechno tohle dokáží udělat dětem jejich rodiče?
Ano. A chtěl bych varovat ještě před jedním způsobem, kdy zejména otcové mohou malé dítě vážně zranit, i když to vůbec nechtějí. Odborně se tomu říká shanken baby. Bývá to u dětí, které křičí a rodiče chtějí křik přerušit. Většinou otcové děcko zvednou nad hlavu a zatřesou s ním. Otřesy může dojít ke krvácení do mozku. Většinou to bývá neúmyslné, ale měli jsme už i případy, kdy bylo takové zranění úmyslné.
Jste první lékaři, kteří se s týranými dětmi setkávají?
První většinou bývá praktický lékař, který při preventivních prohlídkách dítěte nejčastěji odhalí známky po starších zraněních, jež pro věk dítěte nebývají běžná. To jsou třeba poranění zad. U batolat jsou běžné modřiny na bércích a po pádech odřeniny a podlitiny v obličeji a na čele. Málokdy se ale děti samy zraní třeba na zátylku. Někdy se k lékařům dostanou i děti, které ještě mají na těle otisky po rukou a prstech dospělého.
Jak složité je pro lékaře navázat kontakt s týraným dítětem, které skončí na jednotce intenzivní péče?
K nám se dostávají ty nejtěžší případy, kdy hrozí, že selžou nebo už dokonce selhávají základní životní funkce. Jsme pediatři, takže dokážeme navázat kontakt s dítětem, když není v bezvědomí. Zpočátku bývají týrané děti velice ochotné, komunikují s cizími lidmi. Paradoxně po několikadenním pobytu a léčení přichází fáze, kdy se stáhnou jakoby do sebe, jsou uzavřené a bojí se komunikovat s okolím. To je možné pozorovat i u kojenců, kteří ještě neumějí mluvit.
Svěřilo se vám někdy týrané dítě, co prožilo?
Ne, nikdy! A paradoxně se shání po svých rodičích, ke kterým má stále sociální vazbu.
Za jak dlouho dokážete vyléčit týraného pacienta?
Pokud máme podezření na týrání, případ okamžitě hlásíme sociální péči a policistům. Doba léčení se liší případ od případu. Průměrně to bývají dva tři týdny, dítě u nás ale bývá i déle.
Dá se tedy říct, že dítě je tři týdny v bezpečí nemocnice...
Bezpečí je relativní pojem. Existuje presumpce neviny. My nemůžeme zakázat rodičům, aby za dětmi chodili. Ani k pacientům, kteří byli týraní. Někteří rodiče jsou schopní dětem ublížit i v nemocnici. I takové případy jsme tu měli. Proto musíme děti při návštěvách hlídat.
Dá se vysledovat sociální skupina, ve které je týrání nejčastější?
Případy jsou ve všech typech rodin, nezáleží na vzdělání rodičů. Přesto jsem léty praxe vysledoval, že vzdělanější rodiče jsou častěji podezřelí z týrání dětí než rodiče s nižším vzděláním. Je ale velice delikátní a složité týrání dokázat. Rodiče se brání a jsou schopní neuvěřitelných věcí, abychom stáhli oznámení o podezření z týrání. Výjimečné nejsou případy, kdy se pokoušejí dosáhnout stáhnutí oznámení i přes politiky nebo vysoce postavené lidi. Někdy jsou z týrání podezřelí i lidé, kteří profesně se mají o děti starat, třeba vychovatelé.
