Jak po pěti měsících snášíte vězení?
Spolubydlící ve vazbě mě tady postupně naučili žít. Pro začátek mě zásobovali vším, co jsem potřeboval a neměl jsem to. Tužky, papír, dopisní známky, čaj, káva, kuřivo a podobně. Začal jsem tady posilovat, zastavilo se hubnutí. Přizpůsobil jsem se podmínkám vazby, mého nového domova. Velmi mě podržela rodina a moji nejbližší. Všem, i sobě, jsem odpustil. Nikdy jsem nepoznal tolik bídy jako tady. Různých nemocí, zoufalství a bezmocnosti pod jednou střechou. Prostě se to tady dá přežít. Vlastně mi nejvíc chybí intimní styk, pohlazení, něha.
Jste v cele sám?
Nejsem. Zpočátku jsem byl na pokoji 329 nechtěného ubytovacího zařízení pankrácké vazební věznice s Františkem, chronickým karbaníkem žolíků. Tento vězeň už podruhé bodl člověka nožem. Naposledy vlastního tátu do zad. Vždy v opilosti. Potom ho vyměnili za věčného optimistu, Slováka Ivana. Vysokoškolsky vzdělaný autíčkář. Neskutečně chrápal. Nyní se mnou bydlí pan Jiří. Údajně v rámci organizované skupiny udělal finanční podvod na pražský magistrát. Všichni, které jsem tu potkal a potkávám, se ke mně chovají slušně. Někteří mi dokonce fandí a získal jsem tu nové přátele. Jak se říká, přítele poznáš v nouzi.
Říkáte, že už vazbu snášíte dobře. V médiích se ale psalo, že jste zpočátku myslel na sebevraždu.
Hned po střelbě jsem se dostal do cely předběžného zadržení. Co se doopravdy stalo, jsem si poprvé uvědomil, až když mi vyšetřovatel po mé výpovědi nechal podepsat obvinění z vraždy Václava Kočky mladšího. Po výslechu mi vyšetřovatel přímo řekl, že vzhledem k situaci mi prospěje zůstat několik dní ve vazbě. Nejistě jsem zaprotestoval, že mám dnes, v pátek 10. října, připravenou oslavu 55. narozenin. Nedocházelo mi stále, co se stalo. Zpočátku jsem litoval, že jsem se v tom Monarchu nenechal zabít. Tisíckrát jsem si opakoval v myšlenkách slovíčka proč a kdyby. Přál jsem si vrátit čas. Nechtělo se mi žít. Samota, nedýchatelný vzduch, zoufalství. Byl jsem vržen do pekla. Kdybych se nedržel svého pravidla "Život jsi si nedal, nemůžeš si ho ani vzít", spáchal bych sebevraždu.
ČTěte také: Žiju v neprůstřelné vestě, říká Kočkův vrah Ďuričko |
Kdy jste se začal se svou situací smiřovat?
Po rozhodnutí o uvalení vazby a převozu do vazební věznice Pankrác se podmínky zlepšily. Asi mi to zachránilo život. V prvních dnech mi velmi silně pomohl přežít spolubydlící z nechtěného ubytovacího zařízení. Pořád dokola mi vysvětloval, že můj smysl života je rodina a očekávání narození dcery. Prostě a jednoduše jsem to kritické období přežil. Začal jsem být vděčný za každou maličkost. Za každý den života. Je to omezený život, ale život to je.
Už tedy o sebevraždě nepřemýšlíte?
Opravdu ne. Kdyby se mi něco přihodilo, byla by to opravdová, chladnokrevná vražda. Ve své mysli jsem si našel mnoho důvodů, proč žít. Věřím, že soudní jednání bude spravedlivé a že obhajoba dosáhne zproštění viny. Respektive přiměřený trest za použití střelné zbraně při lehké opilosti. Jsem si vědom, že když mám u sebe zbraň, nemám pít alkohol. Ty nešťastné dva panáky jsem si dal až na závěr večera právě se zabitým Václavem Kočkou mladším. Jak toho lituji, si neumí nikdo představit. Jsem připraven mimosoudním vyrovnáním zásadně finančně pomoci přímým pozůstalým po Kočkovi mladším, i přesto, že budu zproštěn viny. Mám to v úmyslu, i když se cítím nevinný. Nemohu dětem vrátit jejich tátu. Pouze musím říci veřejně, nejsem žádný miliardář.
Tvrdíte, že jste nevinný. Je ale jasné, že jste Václava Kočku zastřelil třemi smrtelnými ranami.
Tragické okamžiky v restauraci Monarch zůstanou v mé mysli navždy. Několik osudových vteřin mého života. Ačkoliv chápu bolest, neštěstí a nekonečný žal rodiny Kočkových a lituji toho, co se stalo, nemohu s tím už nic udělat. Bylo a je to nechtěné neštěstí pro obě rodiny. Já to také nemám jednoduché. Zničený život bez budoucnosti. Kdo tuto situaci zavinil?
To vy jste vypálil tři rány.
Ale já se jen bránil! Já na nikoho neútočil. Byl jsem zákeřně napaden a bránil jsem sebe a svou rodinu. Tři životy proti útoku profesionálního trénovaného borce, mladšího o patnáct let, fyzicky zdatnějšího. Jednalo se o zabití člověka v sebeobraně.
Ale policie i státní zástupce si myslí něco jiného. Ve spise nejsou téměř žádné důkazy, že byste byl, jak vy tvrdíte, zákeřně napaden.
Za sebe mohu konstatovat, že některé výpovědi svědků jsou zcela lživé, zavádějící až konspirativní. Při pozorném čtení spisu je dostatek důkazů o mé nevině. V žádném případě to nebyla plánovaná chladnokrevná vražda, jak mě viní obžaloba. Při soudním líčení věřím, že obhájím přiměřenou obranu a budu zproštěn obžaloby.
Nechápu, proč by na vás Václav Kočka útočil? Podle svědků jste se za celý večer nepohádali.
Takový zákeřný útok při prominentním večírku a autogramiádě Paroubkovy knihy nemůže být náhodou, nenávist a zloba musela být v mysli Václava Kočky už dávno. Napadení mé osoby muselo být vyhrocením jeho vztahu ke mně. Byl jsem jiný než on. A k tomu ta nepochopitelná oblíbenost mé osoby ze strany Paroubka. Byl jsem na jeho svatbě, oni ne. Možná sehrála roli jeho žárlivost. Doslova mi Kočkovi na večírku řekli: Ty do této společnosti nepatříš, nemáš tady co dělat. Trpíme tě tu pouze z důvodu nepochopitelné obliby Jiřího Paroubka.
Proč jste si ale bral na večírek zbraň? To přece není normální.
V práci jsem dlouze přemýšlel, zda si sebou zbraň vezmu. Normálně ji nechávám v trezoru. Zřejmě intuice mi řekla, vem si ji sebou, budeš ji potřebovat. Bezmyšlenkovitě jsem poslechl svůj vnitřní hlas a pistoli jsem si na večírek vzal. Náš osud byl zpečetěn.
Jaký máte vlastně ve věznici režim?
Píši vám v posteli na koleně. Ve věznici mám režim s maximální ostrahou mého bezpečí. Na vycházku do venkovního prostoru velkého cca 2,5 krát 4,5 metru se dostanu jedenkrát za den na jednu hodinu. Vyrobil jsem si sluneční hodiny, studuji vše o planetách a hvězdách naší sluneční soustavy. Nemám téměř žádný kontakt s ostatními vězni, jenom je v pravidelných intervalech slyším. Například od tří do čtyř hodin jsou venku cikánky. Jsou hlasité a nádherně zpívají. Koupání je dvakrát týdně ve společných sprchách. Já ale chodím sám. Režim opravdu přísný.
Tvrdíte, že vás chtějí Kočkovi zabít. To bylo hodně silné vyjádření na adresu pozůstalých. Máte pro to nějaké důkazy?
Přímé výhrůžky i v písemné formě jsem odevzdal policii. Kolem sebe slyším konstatování: "Koukej se, takto vypadá chodících deset milionů." Nebo "světský si už brousí nože, zbývá mu 365+1 dní života". Tyto výhružky už beru s humorem. O sebe se nebojím. Kdybych to bral vážně, nemohl bych ani spát. Vězeňská služba dělá pro moji ochranu maximum. Cítím se tady bezpečně. Když někam jdu, nikoho nepotkám. Mám ale opravdový strach o moji rodinu. Hlavně vnímám obavy o život bývalých manželek. Změnily adresy, jména a telefony.
Není na místě se pozůstalým spíše omluvit?
Přál jsem si podat s Václavem Kočkou starším ruku a žádat odpuštění. Oni však nikdy nepřijmou pravdu, že Václav se vlastně zabil sám. Jsem přesvědčený, že kdyby má obrana nebyla účinná, útok na mou hlavu by pokračoval. Život můj, mé přítelkyně a dítěte by byl v ohrožení. Motiv útoku slyšeli všichni svědkové u stolu: "Ty tady nebudeš urážet mého tátu!" Jsem přesvědčen, že Kočka mladší byl při útoku na mě v amoku zuřivosti, který nebyl schopen ovládat a útok zastavit. Dokončil by započaté dílo.
Věříte, že soud obhajobě uvěří? V případě policie i státního zástupce se to nepovedlo.
Nemám jinou možnost než věřit ve spravedlivý a nezaujatý proces. Nemusíme si vymýšlet jiný příběh, než ten, který se pravdu stal. Budeme se všem dívat zpříma do očí a ptát se svědků tak, aby pravda zvítězila.
