Do jakých horizontů Petr Wittlich umění zasadil? Jeho specializací je především moderní umění - zásadní místo v řadě jeho knižních počinů mají České sochařství ve XX. století (Státní pedagogické nakladatelství, 1978), Česká secese (Odeon, 1982) a Sochařství české secese (Karolinum, 2000). Přelomovým dobám v umění, dynamizujícím etapám s jejich neklidem, z něhož vyrůstá něco nového, nejednoznačného, se autor zřejmě věnuje nejraději. To lze vysledovat i ze svazku Horizonty umění.
Vila Primavesi v Olomouci
Nalezl své životní téma
Napovídá to už prolistování obsáhlé bibliografie z let 1953-2009. Déle než půlstoletí práce "v moderně" totiž nabízí i v pouhém soupisu jistou výpověď. V začátcích publikační činnosti nepřekvapí (možná) povinná Wittlichova recenze na výstavu ruského umění v Národní galerii (1953). Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století už Wittlich sumarizuje českou sochařskou modernu, v té době svázanou s tradicí kubistickou (recenze výstavy a studie raného díla Bohumila Kafky), avšak též vycházející z myslbekovského akademismu, ovšem nutně komunikující s tehdejší totalitou. Tyto myšlenky navozuje například profil Otakara Švece z roku 1959, tvůrce Stalinova monumentu na Letné, který v roce 1955 spáchal sebevraždu.
Petr WittlichNarodil se 23. května 1932 v Českých Budějovicích. Na přelomu 40. a 50. let studoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK, absolvoval prací o Janu Štursovi. V letech 1956-1959 působil jako asistent na Katedra dějin umění FF UK, pak až do roku 1990 byl tamtéž odborným asistentem. V roce 1990 získal docenturu a v roce 1992 profesuru. V letech 1992-2000 byl ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UK. V roce 1996 byl hostujícím profesorem na École pratique des Hautes Études na pařížské Sorbonně. Přednášel i ve Vídni či v Montpellier. Člen Mezinárodní asociace výtvarných kritiků AICA. |
Zajímavou předzvěstí směrování Petra Wittlicha může být recenze psaná společně s Josefem Krásou, vydaná roku 1959 v časopise Květen na knihu Hanse Sedlmayra Verlust der Mitte (Ztráta středu). Kniha, která by si i dnes zasloužila český překlad, tehdy prostředkovala záchytné body k evropskému dění kolem recepce posunů a změny stylu. Zároveň mohla odkazovat k lepším časům české kunsthistorie, neboť její autor patřil k žákům tzv. vídeňské školy dějin umění. Z ní vyšly i vynikající tuzemské osobnosti, například Vojtěch Birnbaum, Max Dvořák či Antonín Matějček. A také Růžena Vacková, která byla profesorkou Karlovy Univerzity a mohla být právě Wittlichovou učitelkou. Samozřejmě za standardních poměrů. Takto byla roku 1949 vyloučena z Univerzity, o dva roky později odsouzena a následných patnáct let vězněna.
O knizePetr Wittlich: Horizonty umění Karolinum, Praha 2010, 678 stran, doporučená cena 450 korun. |
Je to pohromadě
Ovšem nahlédneme-li do obsahu, který naplnil právě vydaný knižní výbor, může zprvu navodit pocit jistého zklamání. Především tomu, kdo by očekával pevnou konstrukci teoretického výkladu. Toho se zde čtenář nedočká. Svazek Horizonty umění jsou souborem vybraných a převážně již publikovaných textů. Nejstarší z nich, z roku 1964, je věnován sochařce Haně Wichterlové. Autor v ní jazykem příjemně souznějícím se stylem sochařky popisuje její poetické období ve třicátých letech dvacátého století, a stejně vyladěně pokračuje v náznaku jejího posunu k realismu v době poválečné. "Neúlitbové" soustředění k podstatě zkoumaného objektu jen stvrzuje dobrou pověst autora.
Otto Gutfreund - Hráč na housle
Otto Gutfreund: Úzkost
Nejčerstvějších příspěvků, datovaných 2007, je hned několik. Jeden z nich - Slepá skvrna dekadence - patří mezi pět dosud nepublikovaných statí, které kniha obsahuje. Ostatek, recenze, studie, příspěvky z pravidelných plzeňských uměnovědných sympozií, je shromážděn podle pochopitelného klíče do čtyř oddílů, z nichž první (Otázka stylu) a poslední (Limity modernismu) zahrnují články vymezující se k teoretickým otázkám. Mezi ně vložené oddíly Moderní obraz a Moderní socha jsou především komentáře konkrétních uměleckých počinů. Do rámce se samozřejmě snadno vejdou jména jako Alfons Mucha, autorem oblíbený Jan Preisler či Josef Váchal. Ze sochařské obce je zmíněn kupříkladu František Bílek či Otto Gutfreund, jenž tu samozřejmě jako "zakladatelská osobnost českého moderního sochařství" nesmí chybět.
Alfons Mucha: Portrét dámy (olej, nedatováno)
Muži pozitivních prožitků
Co je nutné si při pročítání jednotlivých statí v knize Horizonty umění uvědomit, je fakt, že zde promlouvá historik umění, a nikoliv teoretik; že jsme zde konfrontováni s badatelem, jehož odborností je především mapování a interpretace konkrétních materiálních projevů i myšlenkových posunů a přesmyček, které jsou do nich komponovány. V tomto zarámování je Wittlichova práce plně spolehlivá. Tam, kde přesahuje k obecnějším závěrům, jako například ve studii z roku 1971 věnované Maxu Dvořákovi, přechází k jisté stručnosti, která ale není neinspirativní. Je tak zřejmé, že historikova práce nezahrnuje pouhou sumarizaci a strukturalizaci, ale nutně též citlivost pro proudy kulturotvorné.
V neposlední řadě, při studiu této publikace bez problémů porozumíme, že Petr Wittlich vnímá svůj životní obor a specializaci podobně jako právě kunsthistorik Max Dvořák, který v roce 1896 psal z Vídně do Čech historikovi Josefu Šustovi: "Rozhodl jsem se, že se věnuji úplně dějinám umění, není snad druhé vědy, jež by poskytovala tolik positivních požitků."
Alfons Mucha; fotografie
