Prezident George W. Bush proslul tím, že vyhlásil prosazování demokracie středobodem americké zahraniční politiky. V této rétorice nebyl osamocený. Od dob Woodrowa Wilsona učinila podobné prohlášení většina amerických prezidentů.
Proto bylo do očí bijící odchylkou, když současná americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová hovořila počátkem letošního roku o „třech D“ americké zahraniční politiky – totiž o obraně („defense“), diplomacii („diplomacy“) a rozvoji („development“). Demokracie mezi těmito „D“ nápadně chyběla, což naznačilo zásadní politickou změnu na straně administrativy prezidenta Baracka Obamy.
Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová (11. července 2011)
To je rozdíl: demokracie a liberální demokracie
Bill Clinton i George W. Bush často odkazovali na přínosy demokracie pro bezpečnost. Odvolávali se na společenskovědní výzkum, který ukazoval, že se demokracie zřídkakdy pouštějí do války mezi sebou. Obezřetněji řečeno však vědci pouze ukázali, že liberální demokracie se téměř nikdy nepouštějí do války mezi sebou. Možná totiž platí, že liberální ústavní kultura je v této souvislosti důležitější než pouhý fakt voleb s více kandidáty.
Svobodné a spravedlivé volby jsou sice důležité, ale liberální demokracie je něčím více než pouhou „elektokracií“. Volby konané při absenci ústavních a kulturních omezení mohou plodit násilí, jak se stalo v Bosně nebo na palestinských územích. A neliberální demokracie dokonce proti sobě nedávno válčily, konkrétně Ekvádor a Peru v 90. letech.
V očích mnoha kritiků doma i v zahraničí pošpinily excesy Bushovy administrativy myšlenku prosazování demokracie. Z Bushova vzývání demokracie ve snaze ospravedlnit invazi do Iráku jako by vyplývalo, že demokracii lze vnucovat i s použitím zbraní. Demokracie pak začala být spojována s její konkrétní americkou variantou a získala imperialistický nádech.
Bushova přehnaná rétorika byla navíc často v rozporu s praxí, což vedlo k obviňování z pokrytectví. Zimbabwe, Kuba a Barma se Bushovi jaksi kritizovaly snáze než Saúdská Arábie a Pákistán a rovněž své počáteční výhrady vůči Egyptu prezident brzy zmírnil.
Přemrštěná reakce na politická selhání Bushovy administrativy však skrývá nebezpečí. Demokracie není americký vynález a může mít mnoho podob. Touha po větší participaci roste úměrně s tím, jak se ekonomiky rozvíjejí a lidé si zvykají na modernizaci.
Demokracie není na ústupu
Stejně tak není demokracie na ústupu. Nevládní organizace Freedom House evidovala na počátku Bushovy éry 86 svobodných států, přičemž na konci Bushova prezidentství se jejich počet mírně zvýšil na 89.
Prezident George W. Bush sfoukává svíčky na svém narozeninovém dortu, který dostal od starosty Chicaga Richarda M. Daleyho (vpravo). (6. července 2006)
Demokracie zůstává chvályhodným a rozšířeným cílem, pouze by se mělo rozlišovat mezi prostředky použitými k jeho dosažení. Existuje rozdíl mezi důrazným prosazováním demokracie a její jemnější podporou. Snaha vyhnout se vnucování, předčasným volbám a pokrytecké rétorice ještě nevylučuje trpělivou politiku hospodářské pomoci, tiché diplomacie a multilaterálního úsilí podpořit rozvoj občanské společnosti, vládu zákona a dobře organizované volby.
Pro zahraničně-politické metody používané na podporu demokracie v zahraničí jsou neméně důležité způsoby, jimiž praktikujeme demokracii doma. Když se snažíme demokracii vnucovat, špiníme ji. Když žijeme podle vlastních nejlepších tradic, můžeme stimulovat napodobování a generovat měkkou sílu pramenící z přitažlivosti. Takový přístup měl Ronald Reagan na mysli, když hovořil o „zářícím městě na kopci“.
Řada lidí v USA i v zahraničí například zaujala cynický postoj k americkému politickému systému – tvrdí, že v něm mají hlavní slovo peníze a že je uzavřený lidem zvenčí. Zvolení Baracka Husseina Obamy v roce 2008 proto udělalo pro obnovu měkké síly americké demokracie nesmírně mnoho.
Jak se vychyluje kyvadlo postojů
Dalším aspektem americké domácí praxe liberální demokracie, o kterém se v současné době diskutuje, je způsob, jímž se země vyrovnává s hrozbou terorismu. V atmosféře extrémního strachu, která se vytvořila po útocích z 11. září 2001, pošpinily pokroucené výklady mezinárodního a domácího práva ze strany Bushovy administrativy americkou demokracii a zmenšily její měkkou sílu.
Svobodný tisk, nezávislé soudnictví a hašteřivé zákonodárné orgány naštěstí pomohly učinit z těchto praktik téma veřejné debaty. Obama vyhlásil, že do roka uzavře zadržovací věznici Guantánamo, a odtajnil právní memoranda, která se používala k ospravedlnění metod, jež jsou dnes všeobecně hodnoceny jako mučení zadržených.
Věznice Guantánamo na Kubě
Problém, jak se vyrovnat s terorismem, však není jen otázkou minulosti. Hrozba se nad námi vznáší dál a je důležité mít na paměti, že lidé v demokraciích chtějí svobodu i bezpečnost.
Ve chvílích krajního strachu se kyvadlo postojů vychyluje na stranu bezpečnosti. Abraham Lincoln pozastavil během občanské války právo na legitimní zacházení (habeas corpus) a Franklin Roosevelt internoval v prvních dnech druhé světové války americké občany japonského původu.
Když Franklin D. Roosevelt (uprostřed) slavil v roce 1934 své dvaapadesáté narozeniny, Američané mu připravili šest tisíc večírků. (30. ledna 1934)
Když se dnes někdo rozumnějších členů Bushovy administrativy zeptá, jak mohli zaujímat stanoviska, jaká v roce 2002 zaujímali, poukážou na útoky antraxem, které následovaly po 11. září, na zpravodajské informace o blížícím se útoku jadernými materiály a na rozsáhlé obavy veřejnosti z druhého útoku. Za takových okolností stojí liberální demokracie a bezpečnost proti sobě.
Terorismus je jistou formou divadla. Nefunguje na principu samotné destrukce, ale spíše na dramatizaci zvěrských činů na civilistech. Je jako džiu-džitsu: slabší protivník vyhrává tím, že nasměruje sílu silnějšího protivníka proti jemu samému.
Teroristé doufají ve vytvoření atmosféry strachu a nejistoty, která vyprovokuje liberální demokracie k tomu, aby samy sobě ublížily podkopáním své kvality měřené vlastními hodnotami. Chceme-li zachovat a podpořit liberální demokracii doma i v zahraničí, bude nezbytné zabránit novým teroristickým útokům a současně pochopit chyby minulosti a vyhnout se jim. Takovou debatu dnes Obamova administrativa v USA vede.
Joseph S. Nye, profesor Harvardovy univerzity, autor mimo jiné knihy The Future of Power (Budoucnost síly), byl v nedávném průzkumu vyhlášen akademikem s největším vlivem na americkou zahraniční politiku.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
