"Nedaří se nám proměňovat vojenskou přítomnost v politický vliv," říká představitel NATO a zní úplně stejně jako zástupci EU komentující úlohu Unie na Středním východě. "Nepodařilo se nám přetavit hospodářskou pomoc v politický vliv," žehrají.
Krize, před nimiž teď obě instituce stojí v důsledku irského hlasování proti Lisabonské smlouvě a zhoršení bezpečnosti v Afghánistánu, jsou samozřejmě naprosto odlišné. U obou však nakonec jde o krizi identity. Jak NATO, tak EU byly po dvojím procesu rozšíření nuceny nově definovat svou funkci a promyslet svůj smysl. Z tohoto hlediska může být výzva, jíž čelí NATO, ještě těžší, neboť rozšíření bezpečnostní organizace znamená nejen přijetí nových členů, ale také plnění nových úkolů "mimo území".
Přežít porážku v Afghánistánu
Přesun ze severoatlantické oblasti do Afghánistánu a od odstrašování k boji se projevil jako významná výzva pro NATO – a jako test, který se může ukázat jako náročnější než zánik Sovětského svazu před bezmála 20 lety.
Může NATO přežít porážku v Afghánistánu? Tahle otázka není ani zdaleka abstraktní. Výzva, již Afghánistán představuje, se od počátku podceňovala a Aliance na ni nevyčlenila dostatek zdrojů. Problematická zůstává nepřítomnost jasného úmyslu – je cílem porazit Al-Kajdu, nebo vybudovat demokracii? –, ale krátkodobě je ještě větší nesnází nedostatek adekvátních zdrojů.
Byť se Afghánistán rozlohou podobá Francii, NATO tam vyslalo tentýž počet vojáků jako do nepatrné Bosny. Válka v Iráku nejenže způsobila ztrátu pozornosti NATO v Afghánistánu, ale mezi spojenci také podkopala solidaritu ohledně záměru. A pokud se NATO seriózně nevyrovná s úlohou "útočiště", již hraje Pákistán, nemá v Afghánistánu na dohled žádné řešení.
Vězni z Guantánama
Další závažný problém, s nímž se NATO potýká, souvisí s tím, že Spojené státy ztratily svou morální váhu. V umělecké představivosti Evropanů se Amerika začala pojit spíš se znevolněním než se svobodou. V letošním provedení Beethovenova Fidelia v berlínské opeře se zdá, že vězni vycházejí z Guantánama.
Afghánské zabřednutí a americká image ale nejsou jediné problémy, před nimiž NATO stojí. Organizace musí nově definovat svůj smysl, zejména svůj vztah k ožívajícímu Rusku. Cílem NATO jednoduše nemůže být, slovy slavného receptu lorda Ismaye, "udržet Ameriku po ruce, Rusko v dáli a Německo na kolenou".
Ztrátou svého geografického zaměření se teď NATO vyrovnává s hlubokým zpochybněním identity. Stane se "ligou demokracií"? Pokud ano, musí uvažovat nad zvláštním vztahem se zeměmi, jako je Indie a Japonsko, abychom jmenovali jen namátkou.
Má-li zůstat "západní aliancí" v "globalizovaném" světě, musí definovat mnohem jasnější vztah s Ruskem, aniž by dalo Kremlu v Alianci veto? Nebo se NATO nakonec stane "aliancí stability", která zahrne všechny nové mocnosti nastupujícího "multipolárního světa" – Čínu, Indii, Brazílii, o Rusku ani nemluvě? Jedna věc je jistá: dokud si ještě "zmenšující se Západ" uchovává nějaký vliv, musí v čase, který mu zbývá, vytvořit ty nejlepší instituce, jaké dokáže vybudovat.
Součást řešení, ne problému
Zásadní dilema EU se v principu od dilematu NATO až tolik neliší. Dařilo se jí tak dobře, že nabrala nové členy a nové úkoly, ale ztratila soustředěnost a průzračnost smyslu. Co je dnes evropským projektem? Kde EU končí? Už nesní o tom, že se promění ve "Spojené státy evropské", a návrh Jacquesa Delorse na vznik "Spojených národů Evropy" zůstává natolik rozporuplný, ne-li záměrně víceznačný, že se nemůže ujmout.
Může Unie po irském "ne" hledat spásu v úvaze NATO o "koalici ochotných"? Mohou nejodhodlanější evropští zastánci integrace opustit smečku, aniž by paralyzovali koalici neochotných?
Samozřejmě, irské "ne" není pro EU totéž, co pro NATO znamená afghánské zabřednutí. Představuje ovšem rovněž významné zaškobrtnutí a výzvu institucionální, politické, ba i psychologické povahy. Jak se obnoví evropský "příběh", který mezi Unií a jejími občany vytváří soulad? EU se poslední dobou nedaří – mnohem víc než NATO – nejen získávat si srdce lidí, ale také přesvědčit Evropany, že v globálním světě je součástí řešení, ne součástí problému.
© Project Syndicate, 2008.
. Dominique MoisiAutor je zakladatel a přední poradce Ifri (Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy), vyučuje v současnosti na Evropské univerzitě ve varšavském Natolinu. |
