Tomáš Glanc se o ruskou kulturní scénu od půle osmdesátých let. Pojmu „postsovětská kultura“ i proto přiřazuje široký obsahový rámec. Zabývá se tendencemi a silnými inklinacemi v performanci, architektuře, literatuře, okrajově v hudbě a ve filmu. V úvodní, hutně informativní studii svazku, nazvané Situační zpráva, zdůrazňuje maximální subjektivitu při výběru sedmnácti portrétovaných umělců. Jak jinak nakonec takovou knihu komponovat a ručit za ni? Osobní výběr protrétovaných se ukázal jako funkční řešení. Zvlášť některé z esejů o díle potrétovaných ruských osobností jsou plastickým a vyváženým propojením faktů a inspirativních souvislostí.
Radikalismus i narkotikum úniku
Prvním z portrétovaných, architekt Alexandr Brodskij, zabydluje prostor netrvanlivými objekty. Neboť: Co je v dnešním Rusku trvanlivé? Tento až metafyzický rozměr je další vrstvou Glancovy knihy. Jde o fascinující propojení mezi postsovětským umělcem a veřejným prostorem. Tuzemský čtenář se nejspíš neubrání pokusu o rusko-české srovnání, jakkoliv je z principu nesouměřitelné.
Spisovatel Vladimir Sorokin (1955)
Ale přece jen: intenzitou, množstvím směrů, trendů a protikladných tendencí se postsovětská umělecká scéna „malé české“ perspektivě zkrátka vymyká. Jistě, Rusko je velká, běsná zem a je vlastně přirozené, že v ní existuje nepřeberně forem umělecké angažovanosti (od provokace přes nacionalistické tendence až k nápadné ignoraci „trendů“). Přesně to pojmenovává jeden z nejvlivnějších ruských autorů současnosti, spisovatel Vladimir Sorokin. Na otázku, proč jeho román (česky vyšel pod názvem Opričnikův den) citoval bývalý ruský oligarcha v dopise Putinovi, či proč byl zmiňován na zasedání v Bruselu, lakonicky odpověděl, že knihou tnul do „nervového uzlu“.
O knizeTomáš Glanc: Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury Fotografie různí autoři. Rejstřík sestavila Helena Glancová. Revolver Revue, Praha 2011, 360 stran, doporučená cena 296 korun.  Obálka knihy Tomáše Glance |
Pro nás poučná je kapitola o internetu. Ten v Rusku zaznamenal obrovský zájem intelektuálů - přijali jej kvůli dostupnosti, levnosti provozu a distribuci jako nejvhodnější prostředek vyjadřování. Hypertexty se staly součástí takzvané setěratury, neologismu, který „zkanonizoval“ síťovou literaturu. Přesun na síť však zaznamenala i významná literární periodika. Skoro úsměvné jsou zmínky o seriózních autorech, kteří propadli kouzlu blogování (Vjačeslav Kuricyn, Andrej Němzer či básník Lev Rubinštejn). Společným symptomem blogerů bylo mimo jiné vybočení z tradic kritiky, enigmatické narážky a obecná „nesrozumitelnost“ textů, snad svým způsobem jakési cejchovní kronikářství. Tato epocha se dlouho neudržela, stejně jako se v průběhu devadesátých let proměňovala výtvarná scéna od skandálních performancí k intimnější tvorbě.
Spisovatelka Ljudmila Ulická při návštěvě Prahy, květen 2012
Rozhovory jako fragmenty myšlenek
Mezi portrétovanými umělci bude nespecializovanému českému publiku povědomě znít asi jen několik jmen. Z literatury vedle již zmíněného Sorokina také Viktor Pelevin či Ljudmila Ulickaja, dále možná ještě skladatel Leonid Děstjatnikov či filmař Alexej Popogrebskij. Formálně jsou kapitoly věnované jednotlivým osobnostem rozděleny do tří částí: medailonku, eseji o umělci a rozhovoru s ním. Rozhovory jsou pak přiznaně kompilované z rozličných pramenů. Jedná se tak vlastně spíše o jakési z kontextu původních interview vytržené myšlenkové fragmenty; nutno říct, že přes jistou bizarnost „umělosti“ tenhle prostředek funguje. Nikoliv sice tak dobře jako „autentický“ záznam komunikace, nicméně coby prostředek k přímějšímu zprostředkování autora či autorky ona interview-neinterview postačují.
Vizionářský ruský režisér Dmitrij Krymov
A protože je Glancova kniha subjektivním výběrem, není snad neslušné přiznat se k subjektivnímu potěšení z četby. To mi přinesla zejména esej o díle Ljudmily Ulické, autorce dnes již slavného, i do češtiny přeloženého románu Daniel Stein - překladatel. Dalším soukromým „objevem“ pro mě byl moskevský divadelník Dmitrij Krymov s neinstitucionalizovaným divadelním souborem tvořícím představení, v nichž se výtvarně bohaté kulisy vytvářejí na jinak prázdné scéně výhradně z postav samotných herců (ti mají v kostýmech například schované piliny či textílie). Tedy opět jakýsi přenosný, efemérní veřejný prostor.
Souostroví Rusko je inspirujícím bedekrem zdaleka nejen pro zasvěcené. Na to, jak je putinovská éra nelítostná, nutno říct, že umění se v postsovětském Rusku daří. Mimoděk si našinec může vybavit i román Martina Ryšavého Vrač, monologické pseudodokumentárně zachycené vyprávění zkrachovalého moskevského divadelníka. Glancův pohled je pochopitelně jiný, neboť teoretický, přesto svým způsobem Vrače v mnohém doplňuje.
Tomáš GlancTOMÁŠ GLANC (nar. 1969 v Praze) vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, absolvoval roční stáž v Ústavu pro českou a světovou literaturu Akademie věd a náhradní vojenskou službu v nadaci Filia pro pomoc narkomanům. Krátce učil literaturu na gymnáziu a na Fakultě sociálních věd (žurnalistiky). V letech 1988–1995 vedl Volné sdružení českých rusistů a stejnojmenný časopis. Od roku 1993 je zaměstnancem Filozofické fakulty Karlovy univerzity, čtyři semestry se účastnil programu doktorského studia na univerzitě v Kostnici. V letech 2000–2003 byl ředitelem Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK. Získal stipendia Fulbright Commission v USA a Alexander von Humboldt Stiftung v Německu. Krátce pracoval na pražské FAMU. V letech 2005–2007 byl ředitelem Českého centra v Moskvě, 2007–2010 působil jako vědecký pracovník na univerzitě v Brémách, kde koordinoval projekt srovnávacího studia paralelní kultury ve (středo)východní Evropě 60.–80. let 20. století a napsal na toto téma knižní studií, která se připravuje k vydání. Od roku 2010 působí jako hostující profesor na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Přednáší také na univerzitě v Basileji. Zdroj: Revolver Revue  Rusista Tomáš Glanc |
