Představme si hypotetickou, nikoliv však nepravděpodobnou situaci. Posluchač(ka) středního proudu se nechá svou alternativnější kamarádkou zlákat na pražský koncert písničkářky Chelsea Wolfe. Kolem sebe vidí mládež, která své obličeje schovává pod vrstvy temného make-upu. Ty tváře a outfity jako kdyby byly vystřiženy z katalogů gotické módy. Jedna vypadá jako čarodějka, druhá jako sestra Marilyna Mansona, třetímu kolem krku na řetízku visí spirituální symboly, čtvrtý má okované zápěstí a pás upevněný kolem boku.
Ale ne, Chelsea Wolfe není mluvčí okultních kroužků. Fanoušci téhle umělkyně sice vyznávají temnou stylizaci, nežijí však podle satanských přikázání. Ti, kteří se v osmdesátých letech modlili u oltáře Siouxsie Sioux, nevypadali o moc jinak. Pokud se ztotožníte s temným hudebním projevem, možná se začnete – alespoň v určitém věku - také tak oblékat a malovat. Sepjetí image a hudby je u Chelsea Wolfe a jejích konzumentů silné.
Chelsea Wolfe
V současnosti navíc tito posluchači ani nemusí tvořit většinu zpěvaččina publika. Chelsea Wolfe už vydala tři alba a její věhlas se od komunitního publika rozšířil k běžnějším posluchačům. Poslední nahrávky jsou jemnější - a přítomnost světlých barev začíná lákat melancholičtější posluchače. Ty, kteří na svůj život rádi hledí se smutkem v očích, ale nezalévají kvůli tomu prášky vodkou. Chelsea Wolfe mluví z duše těm, kteří se nestydí za to, že se cítí na světě špatně, ovšem nestaví to na odiv.
Návrat gotické pravdy
Poslední roky hudební scéna řeší, jak by měl písničkářský koncept vypadat a znít, aby byl současný a pouze nepreparoval minulost. Chuť a potřeba vyprávět příběhy zápasí s faktem, že složit chytlavou skladbu se španělkou nebo pianem není práce pro toho, kdo chce věci posouvat dál, nýbrž pro hudebníka, který vychází z tradičních popových a rockových hodnot a vesměs nemá potřebu inovací. Chelsea Wolfe patří k umělkyním, které hledají nové formy, aniž by se minulosti zcela zříkaly. Nikdy by třeba nemohla tvrdit, že nezná PJ Harvey.
Chelsea Wolfe
Chelsea Wolfe není tou, koho střední proud vyprodukoval, aby mu vydělával peníze, nýbrž tou, která přišla, aby se vůči byznysovým ambicím mainstreamu vymezila. Není to snadný úkol. Komerční scéna si z dané subkultury vezme pouze to chytlavé, dobře prodejné, a tím styl zpopularizuje. To, co platilo za projev nekorektní identity, se stává módou pro děcka bez názoru, jimž trendy diktují, co si mají myslet, co mají cítit, podle čeho mají žít.
Tímto způsobem byly v minulosti zničeny punk, taneční hudba, hip hop, emo, gotika. Proto musel z undergroundového kontextu přijít někdo, kdo těmto hudebním přístupům vrátí jejich opravdovost. Takovou resuscitací v posledních letech prochází například hip hop. Těm, kteří žijí dle gotického kánonu, takhle slouží právě Chelsea Wolfe. Její temnota je autentická. Lze věřit, že její hluk a křik je odrazem niterných potřeb vyjádření se, nikoliv produktovou zakázkou. Protože nepatří žádnému velkému vydavatelství, může si dovolit nekompromisní projev, bez naplnění konvence toho, co si písničkářka ještě může dovolit. Může řvát a skřípat, jak je její pochroumané duši libo. Zážitek z poslechu jejích písní je úměrný noční vycházce v hustém lese: nevíte, zda vás zleva přepadne úchyl, zprava vlk nebo dojdete domů bez úhony.
Mnoho odstínů smutku
Alba Chelsea Wolfe lze tedy číst jako zvukový obraz stavu duše. Jsou koláží smíchanou z různých odstínů deprese a smutku: od nepropustně hustě černé barvy až po lehce chmurné variace šedivé. Některé ty skladby se zmítají v sebedestrukci své autorky, jiné vyprávějí vyrovnaným, i když zkroušeným tónem. Nezáleží na tom, zda je jejím žánrem zrovna nu-folk, drone nebo art-metal. Její skladba je vždy intenzivním prožitkem. Takovým, jaký se od čarodějnice/písničkářky očekává.
Chelsea Wolfe
Posluchač, kterého polámaná duše téhle zpěvačky nezajímá, nemusí být nutně vyřazen ze hry. Základem je tu jednoduchá píseň. Její přehlednost je však nabourávána studiovými pazvuky, skřeky a všemožnými divnomotivy. Může tak vzrušovat ty, které baví písničkářství i vyznavače vrstveného zvuku.
Chelsea Wolfe zatím vydala tři alba. Debut The Grime Glow z roku 2010 podává depresivní dávky v uměřeném množství. Je to deska, v jejíchž zákrutech se posluchač může ztrácet a jako by topit, ale kdykoliv najde cestu zpět. Na Apokalypsis (2011) umělkyně pořádá čarodějnou exkurzi po hororovém světě vlastní fantazie. V tom se podobá třeba ikonickému halucinogenu Pornography od The Cure. Ten, kdo vydrží, dojde silné katarze. Loňská kolekce Unkwnown Rooms je ve srovnání s tím relaxačním zájezdem do romantické přírody - akustické písně, které se chtějí vyzpovídat z věcí minulých.
