Na minulém ročníku se ještě ekonomická krize vůbec ani organizačně, ani kvalitativně neprojevila. Arleský festival měl obvyklý rozpočet ve výši kolem stovky miliónů korun (tedy skoro třicetkrát vyšší než nám regionálně nejbližší Měsíc fotografie v Bratislavě), hemžilo se to na něm fotografickými hvězdami a přilákal dosud rekordní počet 72 tisíc návštěvníků. Dominovaly na něm výstavy, které vybrala pozvaná hlavní kurátorka, slavná fotografka Nan Goldinová, s pramálo optimistickými, avšak - až na výjimky - silnými otevřenými osobními výpověďmi různých představitelů dokumentární a portrétní fotografie.
Ernst Haas: Plavkyně, rok 1981
Organizátorům se letos, navzdory ekonomickému tlaku, opět podařilo vytvořit skvělou atmosféru: desítky projekcí během Noci roku zdarma sledovaly tisíce obyvatel jihofrancouzského města, na přednáškách bývalo nabito, místa na hodnocení portfolií byla vyprodána dávno dopředu, ke stávajícím výstavním prostorám přibyly další. Jenom rozhodnutí prodloužit zahajovací týden, během něhož se z Arles stává Mekka fotografického světa, na deset dnů, se neukázalo jako nejšťastnější, protože tentokrát se mnozí hosté míjeli.
Oslava levičáka
Ředitel festivalu Francois Hébel vybral do oficiálního programu, který trvá do 19. září (viz www.rencontres-arles.com), šedesát výstav. Vedle nich v Arles ovšem probíhá - v rámci "off programu" - několik desítek dalších expozic... K neatraktivnějším patří první veřejná prezentace fotografické sbírky francouzského filmového producenta Marina Karmitze. A to nejenom díky kvalitě děl takových tvůrců, jakými jsou Kertész, Sugimoto, Boltanski či Petersen, nýbrž i zásluhou mimořádně sugestivní instalace ve starém gotickém chrámu.
V jiném kostele zase probíhá expozice devadesátiletého argentinského výtvarníka Leóna Ferrariho, který si ve svých kolážích často bere na mušku katolické náboženství, rasismus, nacismus a americký imperialismus. Jeho provokativní karikatury papeže a Krista působí v chrámovém prostředí až přízračně, jenže jejich primitivní prvoplánovost připomíná tu nejhorší komunistickou propagandu z časů Dikobrazu a sovětských Kukrinistů. Ovšem v Latinské Americe jsou levičácké režimy ve stále větší módě, a tak se ani nemůžeme divit, že Ferrari je tam (ale třeba i na Benátském bienále) oslavován jako velký umělec. Ke kvalitě kupříkladu Heartfieldových meziválečných a válečných protinacistických fotomontáží však má většina jeho prací hodně daleko. Ostatně ani další výstavy z Argentiny, která je letošním hlavním hostem festivalu, nenadchnou. Týká se to i šokujících inscenovaných (a počítačově upravovaných) výjevů od Marcose Lópeze, které propojují realitu s halucinacemi, evropský surrealismus s jihoamerickým folklórem a vysoké umění s kýčem.
Liu Xiao Fang: Z cyklu Pamatuji si, 2008; z výstavy reGeneration
Daleko silněji působí nový soubor černobílých expresivních dokumentů ze Sibiře a Dálného východu od francouzského fotografa slovinského původu Klavdije Slubana nebo cyklus barevných portrétů od Paola Woodse, zachycují představitele různých společenských vrstev v současném rozpolceném Íránu, kde vedle sebe třeba žijí dva bratři, v nichž jeden je vášnivým obráncem islámského fundamentalismu a druhý příznivcem liberálního životního stylu.
Objevem je skvěle vybraná výstava Rakušana Ernsta Haase, která ukazuje jeho průkopnický význam v počátcích invenčního využití barvy, na nějž se dnes mnohdy zapomíná v záplavě Haasových komerčních snímků. Naopak potvrzením zásadní pozice ve světové fotografii 50.-80. let je retrospektiva Maria Giacomelliho, zahrnující vedle mnoha dnes už klasických krajinářských detailů a vysoce kontrastních fotografií z tradičního života na venkově i velký počet méně publikovaných naturalistických záběrů ze starobince, které mírou stylizace i subjektivitou autorského pohledu předběhly dobu.
Neztratili jsme se
Výborně dopadl projekt čtrnácti současných fotografů, kteří od roku 2006 vytvářeli moderní fotografické sondy do rozličných politických, sociálních a ekologických problémů současné Francie. K nejlepším částem festivalu patří rozsáhlá výstava reGeneration 2, pro niž kurátoři z Elysejského muzea v Lausanne vybrali ze sedmi stovek nominovaných studentů fotografie ze 120 škol od Harvardu přes londýnskou Královskou kolej umění až po Akademii výtvarných umění v Tokiu ty, kteří podle jejich představ nejlépe reprezentují aktuální tvůrčí tendence a jsou největším příslibem pro budoucnost. Naprostá z nich se představila ukázkami koncepčně pevných, obrazově silných a technicky dokonale zvládnutých děl. Může nás těšit, že se do výběru osmdesáti autorů z osmačtyřiceti škol z pětadvaceti zemí dostali hned čtyři současní studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě - Tereza Vlčková, Barbora a Radim Žůrkovi a Polka Anna Orlowská. (Autor recenze, Vladimír Birgus, je profesorem ITF v Opavě - pozn. red.). Putovní výstava, která na podzim zavítá do New Yorku, i velký katalog z londýnského nakladatelství Thames and Hudson, velmi pravděpodoběně přispějí k další kariéře vystavujících mladých fotografů.
Stanislaw Ignacy Witkiewicz: Autoportrét, rok 1913
Snaha přilákat co největší počet diváků prostřednictvím výstav o rockových legendách příliš nevyšla. Bylo sice hezké vidět na jednom místě stárnutí i neumdlévající energii Micka Jaggera na snímcích mnoha předních fotografů nebo si připomenout hvězdy punku, jenže pořadatelé nějak zapomněli, že většinu návštěvníků festivalu tvoří mladí lidé, pro něž Lou Reed, Patti Smithová, Rolling Stones či Iggy Popp jsou jistě ctihodní muzikanti, ale už dávno mimo hlavní ohnisko jejich zájmu.
Koho chleba jíš...
V některých částech výstavního programu byla vidět snaha přizpůsobit se vkusu jedné z hlavních sponzorek festivalu, švýcarské spolumajitelky koncernu Roche Mají Hoffmannové. Není se ani co divit: její nadace LUMA Foundation začne letos na podzim v Arles stavět nové centrum fotografie a filmu podle návrhu proslulého architekta Franka Gehryho za desítky miliónů euro a rovněž financuje festivalové ceny. A tak letošních všech pět nominátorů, kteří navrhli patnáct autorů na cenu Objev, se rekrutovalo z řad kurátorů a umělců spojených s touto nadací. Ani jeden z nominátorů přitom nebyl specialistou na fotografii. Na jedné straně to jistě přispělo k rozšíření arleského festivalu, na straně druhé to vedlo k tomu, že se mezi autory v kategorii Objev představili světově etablovaní umělci formátu Hanse-Petera Feldmana (mimochodem, jeho stovka portrétů lidí ve věku od jednoho roku do sta let patřila ke skutečně silným výstavám).
William Wegman: Bez názvu, 1987, ze sbírky Polaroid
Velké rozpaky ale budily třeba zcela banální amatérské momentky z různých měst, které by pravděpodobně nenapadlo nikoho vystavit - kdyby jejich autorem nebyl známý japonský architekt Kazuo Shinohara, nebo obdobně triviální rozmazané záběry barevných světel, pořízené íránským kameramanem Dariusem Khondjim. Stovky novinářů a odborných návštěvníků se však nedaly napálit: na základě jejich hlasování cenu Objev získala americká fotografka Taryn Simonová za sugestivní portréty neprávem odsouzených vězňů, vytvořené na místech jejich údajných zločinů nebo zatčení.
