Politik a světec v jedné osobě, to je kombinace stěží uvěřitelná. Ale určitě potřebná a aktuální. Na tom se shodne většina z nás bez ohledu na náboženské přesvědčení. A proto můžeme mít i v dnešním světě sympatie ke knížeti Václavovi, i když někdy přesně nevíme, co si s nimi počít.
Ne náhodou je dies natalis (den zrodu světce) sv. Václava dokonce Dnem české státnosti. 28. září je ovšem datem, kdy byl tento český státník zavražděn.
"To jsou paradoxy!" - nabízí se replika pivovarského sládka z divadelní hry napsané jedním z našich prezidentů, kteří nosí světcovo jméno. Nelze přehlédnout, že pražské náměstí, jemuž vévodí Myslbekova socha, je místem oněch lidových sympatií. V klíčových okamžicích našich dějin se právě tam shromažďují jedinci přesvědčení, že jsou národem, který má budoucnost. Tento fakt může být interpretován bez vztahu ke svatováclavské tradici, a to zejména v moderní době, která trpí stále více představou, že si lidé budují současnost nezávisle na dějinách, od nuly a jenom v kruhu svých momentálních zájmů a argumentů.
Ale je to tak správně?
Zákony, které pilně produkuje parlament nejen u nás, jsou nezřídka výrazem tohoto názoru. Na kvalitu lidského soužití přitom mají vliv pramalý, jednak proto, že je jich mnoho a jen málokdo se v nich vyzná, ale hlavně proto, že tím, co člověka táhne, nejsou zákony. Ty nemají stmelující sílu. A pokud ano, tak jen pro odboj, jak tomu bylo u nás během režimů začínajících smutně proslulými osmičkovými roky.
Životní odkaz knížete Václava, odpouštějícího svým vrahům, tuto sílu má. Pro někoho snad jen nevědomky, ale s přibývajícím věkem, jak člověk zapouští své kořeny do dějin společných, zakouší tuto nevtíravou přitažlivost stále zřetelněji.
Ztřeštěné interpretace
Bohužel, i po listopadu 1989 se u nás objevily ztřeštěné historické interpretace Václavovy smrti, které tomuto světci odnímají právě to, co jej činí obdivuhodným, totiž jeho smířlivost. Tato ctnost vadí i dnes, protože vyvěrá z víry, kterou nelze z ničeho odvodit a která činí svého vyznavače nezávislým. Ona ztřeštěná hypotéza, která říká, že kníže Václav byl zabit omylem a že jeho bratr Boleslav z něj udělal mučedníka za pomoci vlastní (fingované) konverze, aby si jako jeho následník získal podporu tehdejších velmocí, je nejen čirou fantazií, zcela odpoutanou od dostupných historických pramenů, ale především projevem hlubokého a příznačného nepochopení.
Klade se pak totiž otázka, co zůstane ze Dne české státnosti, upřeme-li svatému knížeti jeho hluboce osobní náboženskou víru. Ta přece byla skutečným důvodem jeho zavraždění.
Stejně tak nelze Boleslavovo pokání zbavit byť jen náznaku upřímného přijetí téže náboženské orientace. Nebyl to jenom pokrytecký, strategický tah ambiciózního státníka?
Právě zde spočívá velký problém, ve kterém jde nejen o výsledek akademické disputace historiků nad ranými událostmi našich národních dějin, ale také o naše pojetí pravdy, spravedlnosti a práva.
Smířlivost
Ukazuje se, že dějinné hodnoty a zkušenosti nelze odhodit na smetiště dějin idejí jen proto, že mají náboženskou povahu. Svatováclavská smířlivost, která souvisí s hlubokým porozuměním životu a světu, je něco, co je třeba přesně identifikovat a co se vyplatí si osvojovat.
A neplatí to jenom pro politiky, protože v dnešní době máme na politice účast všichni.
Je otázka, nakolik v tom může pomoci Svatováclavský rok, jenž byl zahájen v chrámu, který tento český státník založil. Iniciativa českých biskupů je jen skromnou připomínkou existence hodnot reprezentovaných českým politikem raného středověku a logiky, která tohoto muže oduševňovala.
Svatováclavský rok je nabídkou k dialogu s osobností historicky vzdálenou, ale charakterově velice sympatickou.
Svatý Václav je totiž politikem, který umožňuje nahlédnout naše národní dějiny jako smysluplné, což také znamená slibné.
A to není málo.
