Osud studenta Jana Palacha (1948–1969) má dimenzi a étos antické tragédie. Je s podivem, že o Palachovi tu dosud nevznikl hraný film – v novodobých tuzemských dějinách existuje málo tak silných osobních příběhů se společenským přesahem.
Nicméně letos se zrodil román Slunce v úplňku, v jehož středu Palach stojí. U Lenky Procházkové (1951) navíc šlo o návrat k matérii, do níž byla ponořena již jednou, před dvaceti roky, kdy pro samizdat dokončila dokumentární text o Palachovi, který v exilu rozepsal předčasně zesnulý novinář Jiří Lederer.
Lenka Procházková v rozhovoru pro MF DNES zdůvodnila románové uchopení Palacha tím, že "tenhle příběh potřeboval vyprávět – v románu nemusíte vysvětlovat, kdo byl Biľak. Je to příběh pro novou generaci“.
. o knizeLENKA PROCHÁZKOVÁ Slunce v úplňku Příběh Jana Palacha. Prostor, Praha 2008, 288 stran, náklad neuveden, cena 380 korun. |
"Kdo byl Biľak“, je z románu ovšem dost dobře patrné, neboť autorka to náležitě vysvětluje opisy i přímo; stejně jako kdo byl Dubček, Husák, Svoboda a další prominenti pražského jara a následujících měsíců.
Základní potíž knihy Slunce v úplňku tkví podle mě právě v tom, že v ní je vysvětleno až příliš, s úmornou doslovností, a naopak okamžik Palachova vnitřního rozhodnutí, že bude protestovat absolutně, nasazením vlastního života, se v románu objevuje se strohou náhlostí – do textu je Procházkovou jen tak vložen a pak už s ním spisovatelka nakládá coby s hotovou věcí.
Koho všeho J. P. nepotkal
Ale konkrétněji. Prozaička román otevírá 21. srpnem 1968, tedy vstupem okupačních vojsk; román se završuje 19. ledna 1969, Palachovým skonem. Text komponovala do pěti částí: tři z nich vypráví v er-formě, ve třetí osobě, hrdinu a děje tudíž nahlíží "zvenčí“; dvě části – vedené v ich-formě a vložené mezi části "objektivní“ – mají podobu Palachových deníkových zápisků. Ty jsou zcela vyfabulovány; fiktivní též jsou jména a charaktery vedlejších postav a četné situace. Autentická jsou jména politiků a jejich rozhodnutí, dále data a chronologie událostí. Deníkové části se členěním textu a lexikem nikterak neodlišují od částí v er-formě (až na to, že se, bůhvíproč, v deníkové partii na str. 113 znenadání vytrčí slovo "vychcat“ a na str. 125 "zkurveném“).
Doslovnost se projevuje jak v jednotlivých větách a odstavcích, tak v dodání situací, které se autorce hodí coby "nepochybná“ ilustrace. Podívejme se na některé příklady:
"Kolem kamenné fontány postávali vojáci v kombinézách. Kouřili chvatnými tahy, cigarety drželi mezi palci a ukazováčky, vypadali jako z válečného dokumentu. Jeden se snažil zachytit do přilby vodu tryskající v tenkém pramínku, ale kdosi ho okřikl. Bojí se, že voda v kašně může být otrávená? Takové ubohé praktiky patří do středověku!“ Domýšlení s otrávenou vodou a poznámka o středověku jsou naprosto nadbytečné, nevyslovují nic, jde o uštěpačně pedagogický dovětek.
Nebo: "Tanky na Škroupově náměstí stály na trávníku, hlavně namířené do zatažených oken domů. Vypadalo to jako kruhová obrana, ale obyvatelé činžáků se zřejmě k útoku nechystali. Vojáci to asi věděli, seděli na lavičkách a vyhřívali se v poledním slunci.“ Věta o obyvatelích činžáků nevyznívá ironicky, jak nejspíš byla zamýšlena, nýbrž jen poněkud slabomyslně.
Jestliže takovéhle názornosti a dovětky by byly odstranitelné přísnější redakční prací, potom některým rozsáhlejším partiím prakticky není pomoci. Kupříkladu když se zkraje podzimu 1968 ocitne Palach v Paříži, potká tam, považte, mladého Poláka, jehož bratr kněz udělil poslední pomazání Ryszardu Siwiecovi, který se 8. září upálil ve Varšavě – na protest proti okupaci Československa. (Polský režim přitom tento sebeobětující akt utajil, první zprávy se objevily až na jaře 1969, kdy je odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa.)
Když zkrátka Procházková potřebuje něco ilustrovat, pošle tam příslušný tank, náležitě výmluvnou osobu nebo jinou názornou posluhu.
Jako didaktická a osvětová spisba pro nepamětníky to může fungovat, ale coby román je Slunce v úplňku zahaleno slovními mlhovinami.
Nepopírám, že tohle může být soud generační, byl jsem na konci 60. let sice jen školákem na prvním stupni, avšak tehdejší události a reálie jsou nevyvratitelně ve mně a nepotřebuju k četbě utvrzující dopovídačky toho typu, který zde byl naznačen.
Cosi tady nehraje
Naopak Slunce v úplňku postrádá hlubší, vpravdě románovou cestu do postavy Jana Palacha. Procházková postupuje tak, že nechává studenta pražské filozofické fakulty pozorovat, kterak po vzedmutí během prvních okupačních dnů rychle následuje opadání vůle občanů k aktivní rezistenci. Tato rovina vyprávění je nejpřesvědčivější.
Zvenčí tedy na Palacha doléhá tlak politického a společenského vývoje, neodbytnost okolností, které on bystře a bez ústupků analyzuje. Tomu lze rozumět. Ale pak je tu okamžik, kdy vyvozování osobních důsledků u Palacha vyústí v apelativní čin, respektive v rozhodnutí vykonat jej.
A tento zlom, přesmyk, prozaička na str. 220 svého románu pouze vrhne do děje tím, že tělocvikáři, jemuž se Palach vzpírá a který tomuto studentovi říká, že až si přijde pro zápočet, tak uvidí, Palach v duchu odvětí: "Nepřijdu.“ Jenže pochody, které se v protestujícím a nesmířeném posluchači vysoké školy předtím odehrály, Procházková neformuluje, jen opisuje líčením jeho chování, z něhož toho až tolik vyrozumět nelze.
Kromě toho Procházková ve vysvětlujícím doslovu k románu zásadně a logicky zpochybňuje existenci skupiny jedinců připravených k oběti, jíž měl být Jan Palach součástí – alespoň usuzováno dle slov v jeho dopisu na rozloučenou, který i podepsal jako "Pochodeň č. 1“. Ovšem v románu autorka nechává Palacha pomyslet si: "Fakt je, že kdybych si vytáhl dvojku, bylo mi teď trochu veseleji.“ Přitom žádný akt rozlosování, který by pořadí určil, se v románu nenachází. Cosi tady nehraje.
Lenka Procházková vystavěla se značným osobním a tvůrčím nasazením románový pomník. Ale je to s ním jako s pomníkem třeba kamenným, který potkáme na ulici a jenž se nám jeví svou uměleckou úrovní jako neadekvátní významu člověka nebo činu, na jehož počest byl vystavěn. Velikost oné osobnosti nebo aktu ten pomník neumenšuje, ale říkáme si, že si zasloužil(a) něco přece jen lepšího.
