Román lyonského profesora se zabývá citlivým tématem francouzské dekolonizace. Nebo také prostě – války. Od války v Perském zálivu, která tvoří expozici jeho díla, přes druhou světovou válku až po ryze koloniální konflikty v Indočíně a Alžírsku. Spisovatel Alexis Jenni (1963) tvrdí, že od roku 1943 do roku 1962 šlo o „stejnou válku“.
Velká sklizeň Gallimardu
První výběr kandidátů na letošního Goncourta byl vyhlášen 6. září (15 titulů), druhý výběr 4. října (8 titulů), poslední 25. října (4 tituly). Ve středu 2. listopadu bylo jasno: Goncourtovu cenu získal Alexis Jenni. Stalo se tak relativně těsně: 5 hlasů proti 3.
Členové Goncourtovy akademie, kteří letos rozhodovali o této prestižní literární ceně
Mnohými favorizovaný spisovatel Emmanuel Carrére se svým nekonvenčním románem Limonov (nakladatelství P. O. L.), portrétem ruského ultranacionalisty, obdržel Cenu Renaudot, jakéhosi druhého Goncourta, jež bývá vyhlašován téhož dne.
Vítězem Goncourta 2011 je v první řadě nakladatelství Gallimard, neboť i poražený titul Carole Martinezové: Du domaine des Murmures (Z kraje šepotů) vydalo téže nakladatelství. Spisovatelka Martinezová, která vytvořila velmi dojemnou historickou fikci o mladé dívce, jež se oddala Bohu, byla zpovědí přeci jenom jiného druhu. Ostatně již v prvním vrhu Goncourtovy ceny – oněch patnácti titulů ze 6. září - dominoval rodinný podnik Gallimard, který si ke svému 100. výročí připsal celkem čtyři nominace, nejvíce ze všech nakladatelských domů.
Alexis Jenni - laureát Goncourtovy ceny pro rok 2011
Stojí za upřesnění, že Goncourtova cena, založena v roce 1903 z pozůstalosti bratří Edmonda a Julese Goncourtových, je udělována za román, zatímco existují ještě další čtyři: za poezii, novelu, první román a biografii, pokud nepočítáme cenu „mladých“ nebo „gymnazistů“. Jistou kuriozitou je také „polský výběr“, jakási afiliace ceny, kterou organizuje Francouzský institut v Krakově.
V minulosti ji získali slavní a povětšinou pozoruhodní spisovatelé: Marcel Proust, Georges Duhamel, Henri Barbusse, Robert Merle, Julien Gracq, Simone de Beauvoirová, André Malraux, Romain Gary (ten dokonce dvakrát – podruhé pod pseudonymem jako Emile Ajar), Michel Tournier, Margueritte Durasová, Jean Echenoz, Marie NDiayeová a loni konečně i Michel Houellebecq.
Důležité při udělení Goncourta bývá příslušnost k tomu správnému, prestižnímu nakladatelství; právě ta je mnohdy určujícím faktorem. Ostatně dějiny francouzských literárních cen by také vydaly za objemný svazek. Gallimard patří k tradičním nakladatelstvím – vedle Grasseta, nakladatelství Seuil či Albina Michela –, která jsou nejčastěji zastoupena mezi držiteli této literární pocty.
Alexis Jenni září poté, co se dozvěděl, že je laureátem Goncourtovy ceny pro rok 2011; Paříž, 2. listopadu
Tvůrci přináší zisk této ceny renomé (a oněch symbolických deset euro), nakladatelství především zájem médií a s ním také zvýšený obrat. V případě Jenniho si ředitel nakladatelství Antoine Gallimard rozhodl dotisknout dalších šedesát tisíc exemplářů vítězného románu.
Druhý Jonathan Litell?
O tom, proč vyhrál právě Jenni, se jistě ještě povedou polemiky. Při prvním čtení jeho dílo ovšem překvapí nejen délkou, nýbrž i mnohomluvností, v níž lyonský pedagog vyprávění vede. Autor je biolog a profesorem na lyceu Saint-Marc, kniha vyšla v srpnu, a do dnešních dnů získal nominace další: na Cenu Médicis a Cenu Femina.
Románová freska L´art français de la guerre (Francouzské umění války), čítající přes 600 stran, je zároveň svého druhu dílem spisovatele Richarda Milleta (1953), který pracuje jako editor u Gallimarda. Millet sehrál podstatnou úlohu i při publikaci monstrózního, devítisestránkového románu na podobné téma: Les Bienveillants (česky Laskavé bohyně, Odeon 2008) od Jonathana Litella, který získal Goncourta v roce 2006.
Alexis Jenni září poté, co se dozvěděl, že je laureátem Goncourtovy ceny pro rok 2011; Paříž, 2. listopadu
Zatímco Litellova zpověď je šokujícím vyprávěním přesvědčeného „obyčejného“ nacisty, Jennisova próza je vyprávěním „obyčejného“ vojáka, jakýmsi značně bolestivě sentimentálním průvodcem koloniálním světem jedné zanikající civilizace. Proč tolik slov k popisu tolika obyčejných, ba přímo krutě nudných scenérií? Kniha složená z vyprávění poněkud vyčerpaného současníka, který právě přichází kvůli válce v Perském zálivu o práci, je prokládána vojenskými vzpomínkami muže, který francouzské války prodělal na vlastní kůži.
Pro českého čtenáře budou možná vítanější různé úvahy o stavu současného kapitalismu nebo některé opisy sexuální každodennosti vypravěče, i když části francouzské kritiky stály za pozornost zejména různé úvahy estetizující válku a její podobu.
Alexis Jenni přiznává inspiraci současnou francouzskou politikou Nicolase Sarkozyho, koncentrovanou na rekonstrukci „národní identity“. Nezbývá, než si počkat, zda vůbec nějaký český nakladatel se do tohoto nesnadného, víceméně neurčitého pseudokoloniálního válečného pamfletu zakousne.
Tvorbě Francouzského umění války se Alexis Jenni věnoval, jak sám říká, celkem pět let coby „nedělní spisovatel“. Že by inspirace pro jiné? „Zůstávám profesorem a s ničím jiným nepočítám,“ nechal se slyšet ve třídě, kde mu jeho studenti připravili ovace.
Obálka románu Alexise Jenniho, který se stal laureátem Goncourtovy ceny pro rok 2011
Více nalezne laskavý a zvídavý čtenář na stránkách Goncourtovy akademie, zde: http://www.academie-goncourt.fr
