"Po většinu týdnů přiváželi těla, někdy jedno, někdy deset," vzpomíná Muhammad Alaa, stařec, který kopal hroby. V nich leží bezejmenní lidé, označení pouze číslem na žluté kovové destičce.
V téměř tisícovce hrobů na okraji malého městečka Abú Ghrajb, skrýval režim po léta své oběti. Dovnitř směli jen mrtví, píše agentura Reuters. Pozemek obehnaný zdí je v zadní části islímského hřbitova.
Po pádu Saddámova režimu začali Iráčané hledat své známé a příbuzné, kteří zmizeli v letech Husajnovy vlády. Teď přicházejí taky do Abú Ghrajbu, největší irácké trestnice, která byla po desetiletí Saddámovy vlády domovem tisíců politických vězňů.
Přijel i Kásim at-Teminí, který bloumá hřbitovem a v ruce drží list papíru se jménem synovce Abbáse a datem jeho zatčení v září 1982.
Rasúl Abid, který předčítal verše z koránu nad pohřbívanými těly, mu nemohl příliš pomoci.
"Byli to všichni političtí vězňové. Pracovníci bezpečnosti nám dali číslo a my jsme jen plnili příkazy. Jen oni měli záznamy o tom, o koho jde," vysvětluje Abid. "Začalo to v 80. letech a posledního jsme pohřbili deset dní před válkou."
Jak říká hrobař Alaa, pohřby byly zahaleny tajemstvím. "Mrtvoly přiváželi muži od bezpečnosti, nikdo jiný se nesměl ani přiblížit. Někdy u sebe měli těla tak dlouho, že se už rozkládala, přiváželi je v kusech," přibližuje pohřby Alaa.
Podle západních organizací ochránců lidských práv dal Saddám popravit tisíce politických vězňů, nikdo ale nezná dokonce ani přibližný počet.
Utekli dozorci i vězni
Abú Ghrajb, který leží asi 30 kilometrů západně od Bagdádu, je teď prázdný. Vězni se rozprchli poté, co jejich dozorci hned v prvních dnech americké invaze utekli. Jiní se dostali na svobodu o několik měsíců dříve, když Saddám vůbec poprvé omilostnil politické vězně.
Kovové dveře stísněných cel bez oken jsou dokořán otevřené, hlídkové věže na vrcholku deset metrů vysokých zdí zejí prázdnotou.
Podél vnitřních cest rozlehlého komplexu se skví portréty Saddáma usmívajícího, mávajícího, svírajícího pušku a líbaného malým děvčátkem.
Jedna z cest vede k šibenici. Uvnitř zatuchlé, tmavé budovy jsou v kovové plošině dvoje padací dveře a mezi nimi katův ovládací mechanismus. Na podlaze leží odhozená oprátka.
Vězně likvidovala popravčí četa i u obvodové zdi, říkají místní lidé. Ukazují při tom na místa ve výšce hlavy posetá dírami po kulkách. Některá těla prý byla dopravena na hřbitov, další jinam.
Některá byla prostě pohřbena v areálu věznice. Lidé už vyhrabali ze země dvě těla, zamotaná jako mumie, jen pár desítek centimetrů pod povrchem.
V jiné budově byly uskladněny záznamy vězňů. Všude kolem jsou roztroušeny osobní doklady Iráčanů, Egypťanů, Jordánců a Súdánců, na zemi se povalují dokumenty a dopisy vyházené z kartotéčních skříní.
Na příkaz amerických vojáků se někteří z dozorců začali vracet. Policejní plukovník se slunečními brýlemi ve zlatých obroučkách, sedící za volantem auta Toyota Landcruiser, není ochoten sdělit své jméno, ani odpovídat na otázky.
"Pracoval jsem tady jako policista, pouhý policista, kontroloval jsem jména a ověřoval totožnost," tvrdí. "Musím říci, že cítím smutek nad zacházením se zdejšími vězni. Já jsem jenom plnil rozkazy," hájí se.
