Čína se sice vůči Západu staví do pozice oběti, ale její lídři vědí, že země je zpátky na světové scéně, a to na úrovni, kterou považují za odpovídající a oprávněnou. Samozřejmě že na domácí scéně čínským lídrům sebedůvěra schází a podle toho se k vlastním občanům chovají. Avšak zatímco Čína dělá nepatrný krok vpřed, Rusko dělá obrovský krok vzad.
Velký krok vpřed, velký krok vzad
Gruzie a Rusko si už mnoho let zahrávají s ohněm a válka na Kavkaze se jevila jako předurčená. Každá ze stran čekala na chybný krok druhého, aby použila své trumfy. Je víc než pravděpodobné, že mladý a impulzivní gruzínský prezident Michail Saakašvili se chytil do pasti, kterou sám pomáhal stvořit. Chtěl svým západním partnerům předvést, že Gruzie potřebuje ochranu NATO před Ruskem a že vstup je proto naléhavý.
Bez ohledu na to, zda Saakašviliho někdo ve Spojených státech povzbudil, mimořádně energickou reakci Ruska nečekal, byť ji čekat měl. Vždyť je víc než kdy jindy jasné, že dění má stále na povel Vladimír Putin. Příležitost, kterou mu Saakašvili poskytl, aby dal najevo, že Rusko už nelze ponižovat, byla jednoduše příliš lákavá.
Na Kavkaze ztrácejí všichni
Kreml si je dobře vědom vzestupu Ruska jako energetické supervelmoci, relativního oslabení americké moci i odhodlanosti, hlubokých rozporů v Evropě mezi proruskými zeměmi, jako je Německo a ještě víc Itálie, a zeměmi protiruskými (většina nových členských států EU ve východní Evropě) i ochromení Organizace spojených národů plynoucího z ruského práva veta. A tudíž vysílá světu důrazné poselství: "Čas na ústupky je pryč." V očích Kremlu je pravděpodobné, že Jižní Osetie a Abcházie zůstanou pod pouhou formální gruzínskou svrchovaností jedině tehdy, pokud země nevstoupí do NATO.
Přesto si Rusko, stejně jako Saakašvili, hraje s ohněm: jeho strategie podpory separatistických sil ve dvou gruzínských provinciích by mohla roznítit separatistické tendence v dalších částech Ruské federace (vzpomínáte na Čečensko?). Navíc se Rusko zbytečně izoluje od světa.
Tato krize v prvé řadě potvrzuje novou hierarchii mocností, která ve světě existuje. V tomto novém světě jsou Čína a Rusko zpátky a Amerika, byť stále na vrcholu, upadá. Co se Evropy týče, Evropská unie sice působí jako zprostředkovatel, leč právě tím zároveň dokládá meze svého vlivu. EU je skutečně "přesvědčivá", jen pokud může použít svůdnou moc karty členství. Jenže Rusko nemá o vstup zájem, přinejmenším za evropských podmínek ne. Rusové si velice dobře uvědomují, že Američané chtějí jejich pomoc na Středním východě; v jiných záležitostech Evropě a Americe naslouchají s postojem kolísajícím mezi lhostejností a brutalitou.
Na Kavkaze ztrácejí všichni, byť někteří víc než ostatní - v prvé řadě civilisté, kteří přišli o život nebo o střechu nad hlavou. Další je gruzínská vláda, která projevila svou nevyzrálost, ne-li nezodpovědnost. Ovce přece neprovokuje medvěda. Ale i Rusko zbytečně pošramotilo svůj mezinárodní obrázek. Kreml k doložení svých zájmů takovou přehlídku bezuzdné moci a brutality nepotřeboval. Čína naproti tomu teď vypadá jako úctyhodný partner.
Chatrné sebevědomí Moskvy
Západ stojí před dilematem. Může Gruzínce za nezodpovědnost jeho lídrů odměnit tím, že zemi urychleně přijme do NATO? Na druhou stranu, může si dovolit ponechat Rusku faktické právo ovládat, ať přímo, či nepřímo, země, jako je dnes Gruzie a zítra Ukrajina?
Současná krize na Kavkaze nepředstavuje návrat studené války a pravděpodobné není ani to, že by představovala začátek otevřeného válčení mezi Ruskem a Západem; jedná se, mnohem prostěji, o návrat tradičního imperialismu uplatňovaného ruskou říší už před více než sto lety.
Čína je, s výjimkou Tibetu, spokojeným a sebevědomým impériem s ustáleným statem quo. Rusko je naproti tomu revizionistická imperialistická mocnost, jejíž chatrné sebevědomí začíná znovu strašit svět.
© Project Syndicate, 2008.
. Dominique MoisiZakladatel a přední poradce Ifri (Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy), vyučuje v současnosti na Evropské univerzitě ve varšavském Natolinu. |
