Rudolf Battěk: Se mnou by byla legrace i ve spalovně

Před 40 lety vznikl Klub angažovaných nestraníků (KAN), který byl v době pražského jara prvním pokusem o nezávislou demokratickou organizaci. Místopředsedou se stal sociolog Rudolf Battěk. Po stížnostech sovětských představitelů byl KAN po srpnové okupaci zakázán. Stejně dopadla i druhá nezávislá organizace: K-231.

Rudolf Battěk, sociolog | foto: Jan Zátorský, MF DNES

O mně se už přece nepíše. Jste první, kdo v poslední době narušil tu nevšímavost, říká Rudolf Battěk, sociolog, politik a také spoluzakladatel Klubu angažovaných nestraníků (KAN), který vznikl přesně před čtyřiceti lety.

Mrzí vás, že už nejste středem zájmu?
Vůbec ne. Ješita jsem nikdy nebyl. Zaplať pánbu, že do politiky vstupují noví lidé a ti přestárlí dají pokoj.

Pojďme k tomu KAN. Jak vlastně vznikl?
Ta idea se zrodila na Vysoké škole zemědělské, kde se skupina lidí dala dohromady a scházela se v restauraci. Já pracoval v Sociologickém ústavu a pak jsme se začali scházet tam.

O co vám na začátku vůbec šlo?
Chtěli jsme, aby do politiky vstoupila nějaká opravdu demokratická instituce. Nepřemýšlel jsem, co z toho může vyrůst. Chtěl jsem prostě využít možností, které se za pražského jara nabízely.

Program jste měli?
Měli jsme jen provolání. Například jsme se zasazovali, aby mohly vznikat svobodně politické strany. Ale každý to cítil trochu jinak. Pro řadu z nás to však bylo vykročení správným směrem.

Sovětský diktátor Brežněv vaši organizaci označil za kontrarevoluční. Byli jste pravicově orientovaní?
Ne, tehdy jsme se tak daleko nedostali... Jednotícím principem byl odpor proti komunismu a totalitnímu chování.

Cítil jste podporu veřejnosti?
Podpora byla od řady lidí velmi spontánní. Ale musím říct, že u mnohých sympatizantů tehdy ještě přetrvávaly určité obavy. Když to shrnu: měl jsem pocit, že je zde opravdu naděje, aby se mohla rozvinout politická demokracie.

Ale naděje dlouho netrvala. Zmohl jste něco, když jste se v roce 1968 dostal do České národní rady?
Já se tam nedostal zvolením. Byl jsem kooptován... dostal jsem se tam jako bezpartijní. KAN prostě nebyl politickou stranou.

Co jste říkal obnovenému KAN po roce 1989, který byl tak silně protikomunistický?
U toho původního KAN byl předpoklad, že se jednou rozejdeme a každý si ve volné politické soutěži najde svou orientaci a prostor. Ale myslím, že obnovený KAN nenašel nový program a smysl. To je ten důvod, proč zanikl. Poptávka ve společnosti byla jiná.

Když jste spoluzakládal KAN, měl jste jasný názor na komunismus?
Otec byl komunista, odebíral měsíčník, v němž se psalo o procesech v Sovětském svazu. Už před válkou jsem si tam četl a bylo mi jasné, že ti obvinění nemluvili svobodně. To mě naprosto přesvědčilo, že s komunismem nemohu mít nic společného.

Hádali jste se?
Na nože nedošlo. Ale pak už jsme do těch sporů nechodili, věděli jsme, že máme rozdílné pohledy.

Co říkal, když vás později komunisté uvěznili?
Považoval to svým způsobem za logické. Říkal: Hochu, když skočíš do vody, namočíš se.

Za komunistické éry jste nikdy nešel k volbám. Kdy se na to přišlo?
Bylo to v roce 1958. Přišli za mnou do bytu, do 4. patra, s urničkou a ptali se, jestli nechci odvolit. Já jim řekl: Co to máte v ruce? K čemu je to dobré? Oni to ohlásili, ale potíže jsem nakonec neměl, shodou okolností jeden můj známý to udání "ztratil".

. Rudolf Battěk (1924)

Vyučen strojním zámečníkem, pak studuje a pracuje jako ekonom.

Od února 1948 se neúčastní voleb.

Od roku 1965 pracuje jako odborný pracovník Sociologického ústavu ČSAV.

V roce 1968 se stává místopředsedou KAN, je kooptován do České národní rady. V době ročního výročí sovětské okupace píše protestní otevřený dopis, je zbaven imunity, uvězněn.
Střídá zaměstnání i vězení, pracuje jako čistič výloh. Jako jeden z prvních podepisuje Chartu a spoluzakládá Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Ve vězení stráví celkem 9 let.
Po Listopadu se stává předsedou Sněmovny lidu a místopředsedou Federálního shromáždění.

Poprvé jste skončil za mřížemi už v roce 1969 za petici poslanou poslancům. Přijeli si pro vás přímo do České národní rady?
Zatkli mě doma. Zbavili mě imunity a odjížděl jsem ze Sněmovny fiátkem domů. Už mě ale sledovali estébáci, předávali si mě, měli asi tři auta. Odbočil jsem do takové slepé uličky a zkusil se jim ztratit. Chvíli jsem čekal, co bude, pak jsem vyjel ven. Já měl smysl pro takové hraní. Věděl jsem ale, že proti nim nemám šanci. A také neměl. Věděli, kde na mě mohou čekat, před domem stávalo zpravidla jejich auto.

Prý jste se jim snažil uniknout v ženském přestrojení?
Ano, měl jsem podpatky, nasedl jsem do tramvaje, ale ujel jen jednu stanici. Asi jsem se pak hned vrátil, protože jsem na těch podpatcích nemohl chodit. Už ani dnes nevím, jestli jsem je tehdy odlákal.

Strávil jste devět let ve vězení. Poprvé to bylo nejhorší?
Ano, když mě sebrali, dali mě do díry, byl jsem tam sám, na zemi jen slamník. Psychicky chtěli člověka donutit, aby změkl... Já jsem vždycky odmítl cokoliv podepsat, oni to věděli. Později mně ani protokoly k podpisu nedávali.

Jógu jste začal cvičit ve vězení?
Ano, moje žena byla přemýšlivá. Poslala mi brožuru o cvičení jógy. Já tam začínal s jógou – celých devět let jsem cvičil. Budíček byl ve věznici normálně v šest hodin, já vstával v pět a cvičil jsem.

Nebudilo to pozornost?
Jednou jsem cvičil z pozice mrtvoly, ležel volně na palandě a nehýbal se. Přišel nějaký nový bachař a říká: Co ten Battěk dělá? A asi dvakrát zaťukal. A já nic. Tak běžel ohlásit; že prý se ten Battěk nehýbá... Jindy přišli a já dělal širšasan, stoj na na hlavě. Nakonec už na to byli zvyklí.

Pomáhal vám ve vězení smysl pro humor?
Já si tam humorem zjednodušoval život. Nechtěl jsem, abych ztrácel zbytečně rovnováhu. Psal jsem. A zažíval i různé situace. Například mi jeden spoluvězeň řekl, že bych měl být jako politický vězeň izolován na nějaký ostrov. Já se ho zeptal na který, když Československo žádné ostrovy nemá? On řekl, že třeba na Střelák v Praze na Vltavě nebo na Císařskou louku.

Co na vaše věznění říkala rodina?
Byla perfektní. Žena a děti mě znaly a nevytýkaly mi, že jsem šel do sporu s režimem a nechal se zavřít. Samozřejmě bylo to sebestředné, nechtěl jsem překročit morální hranice, které jsem si stanovil, a rodinu jsem tedy ponechával svému osudu... Ale navzájem jsme se na sebe mohli spolehnout.

Za ta léta za mřížemi cítíte ke komunistům nenávist?
Ne. Absolutně ne. Jsou to vlastně takoví sirotci.

Po roce 1989 jste zastával názor, že by se komunisté měli zakázat. Už si to nemyslíte?
V demokratické společnosti se problémy neřeší tím, že se nějaká organizace rozpustí. Ten názor jsem zastával krátce poté, co jsme se zbavovali totalitního systému. Ta strana už není totalitní. Musí respektovat základní demokratické principy, jestliže se uplatňuje v demokratické společnosti...

I když se hlásí k únoru 1948?
Zaplať pánbu, že kus toho komunismu v nich zůstal. Je s čím polemizovat a co postavit do toho tmavého stínu demokracie... Říkám: aspoň je jasno.

Z politiky jste zmizel v roce 1992. Proč?
Nebyl jsem potom úspěšný. Asi jsem byl příliš moralizující. V politice musí být člověk praktický, když kladete mravní étos přesmíru, ztrácíte.

Ve vězení jste vymyslel heslo: "Jste objekt pro spalovnu, pokud se nudíte sám se sebou." Ještě se tedy nenudíte?
Vždycky jsem měl rád humor. Se mnou by byla legrace i ve spalovně.

. Proč vznikl KAN

KAN vznikl na jaře 1968 a sdružoval občany, kteří se chtěli zapojit do veřejného života a nebyli členy oficiálních politických stran.
Nezávislé politické strany totiž nebyly povoleny. Během krátké doby měl desetitisíce členů. Předsedou přípravného výboru se stal lékař Jan Štěpánek, místopředsedou Battěk.
7. září 1968 byl KAN ministerstvem vnitra oficiálně zakázán.

KAN po roce 1989

Klub angažovaných nestraníků obnovil svou činnost po pádu komunismu v roce 1990. Mohli se do něj přihlásit jen ti, kteří nebyli předtím členy komunistické strany či Lidových milicí.
Výraznějších politických úspěchů nedosáhl.