Nafísíová líčí z hlediska obyvatelky perské metropole dopady íránsko-irácké války (září 1980 až srpen 1988 ) či smrt a pohřeb Chomejního (červen 1989), ale především to, jak jeho režim postupně pronikal na její univerzitu a její pedagogy nutil ke stále větším kompromisům a podvolení se, nebo k emigraci – sama autorka odešla do Spojených států roku 1997; v současnosti je profesorkou literatury a estetiky na Johns Hopkins University ve Washingtonu.
Obal knihy Ázar Nafísíové Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Knihy a vzpomínky
O knizeÁzar Nafísíová: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Knihy a vzpomínky Přeložila Zuzana Mayerová. Paseka, Praha a Litomyšl 2011, 372 stran, doporučená cena 380 korun. |
Nafísíová jasně rozlišuje mezi upřímnou muslimskou vírou i některých jejích studentů a studentek a vírou coby vládnoucí ideologií těch, kteří „s islámem kšeftují jako Texaco s ropou“. Režim tak lidem „odcizil jejich nejintimnější a nejvnitřnější prožitky a naděje“. I když autorka ironicky poznamenává, že díky islámské republice začaly být pro její obyvatele vzácné předtím obyčejné věci jako chození na večírky, držení se za ruce, líčení rtů, smích na veřejnosti, celkově Chomejního režim otevřeně odsuzuje a zesměšňuje. Třeba i prostým uvedením citátů z díla Politické, filozofické, společenské a náboženské ajatolláha Chomejního, podle něhož je například jedním ze způsobů, jak vyléčit muže z nadměrné potřeby sexu, ukájení se se zvířaty, přičemž slepice, s níž měl muž pohlavní styk, nesmí být pak snědena ani mužovými příbuznými, ani jeho sousedem z vedlejšího domu, „zato soused o dva domy dál už ji jíst může“.
Ajatolláh Chomejní během íránské revoluce
Převažující kódování
Těžiště této memoárové knihy ovšem neleží v četbě a citaci Chomejního, ale především spisů Jane Austenové, Henryho Jamese, F. Scotta Fitzgeralda a Vladimira Nabokova (ale i Lewise Carrolla, Josepha Conrada, Franze Kafky, Milana Kundery a desítek dalších), jak o nich Nafísíová přednášela a debatovala nejprve na univerzitě a později ve svém teheránském domě během tajných týdenních setkání se sedmi z jejích bývalých studentek literatury. Literární díla jim tehdy „poskytla únik z reality, protože jsme mohly obdivovat jejich krásu a zapomenout na zážitky s mravnostní policií na ulicích“. A to není všechno: zároveň paradoxně až romány, „ve kterých jsme hledaly únik, nás dovedly k tomu, že jsme se naučily zpochybňovat a rozebírat vlastní skutečnost, pro niž se nám zoufale nedostávalo slov“.
Nafísíová tak na jedné straně musí čelit názorům islamistických studentů, podle nichž je „nejednoznačnost, kterou Henry James ve svých románech tak rád předkládá, tou pravou příčinou zkázy západní civilizace“, nebo „naše revoluce se staví proti materialismu vyznávanému panem Fitzgeraldem, nanejvýš můžeme využít jejich techniku a znalosti, ale na každý pád musíme odmítnout jejich morálku“. Na straně druhé autorka západní klasiky interpretuje na základě především politického kódu a aktuální společenské situace ve své zemi (i když ovšem jinak než studenti oddaní Chomejnímu).
Vojáci íránské Revoluční gardy pochodují kolem mauzolea ajatolláha Chomejního v Teheránu. (22. září 2011)
Islamisté a marxisté v jednom šiku
Nafísíová tudíž z Nabokovova románu četnými paralelami s Íránem dělá skoro cosi na způsob politické alegorie. Jestliže se Humbert Humbert snaží „ospravedlnit tím, že přenáší vinu na svou oběť“, Lolitu, tak jde podle Nafísíové o metodu dobře známou od soudobého íránského režimu („My nejsme proti filmům, my jsme proti prostituci“, tvrdil prý Chomejní, když jeho stoupenci zapalovali sály). A jestliže se „pravda o íránské předrevoluční minulosti pro ty, kdo si ji přivlastnili, stala neskutečnou“, tak podobně se „pravda o Lolitě stala neskutečnou pro Huberta“.
Obal Nabokovovy Lolity s Balthusovým obrazem
Ale Lolita pro autorku není jen svého druhu nástrojem kritiky islámské republiky; Nafísíová se bouří obecně proti „jakémukoli totalitnímu myšlení“, protože Nabokov v Hubertovi odhalil „všechny sobce, kteří znásilňují životy druhých“. Vedle islamismu jsou ovšem ostatní ideologie dvacátého století v knize přítomny méně výrazně. Jestliže Nafísíová nějakou dobu odolává tomu, aby v Íránu nosila šátek, připomíná analogický vzdor své babičky, která vzdorovala sekulárnímu šáhovu režimu tím, že po zákazu nošení šátků odmítala po měsíce vyjít z domu. A už během svých studií je autorka v Oklahomě konfrontována s íránskými marxistickými studenty – a navzdory jejich tlaku dál nosí dlouhé vlasy, které jí nutí ostříhat, a dlouhé sukně.
Ázar Nafísíová, autorka publikace Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Knihy a vzpomínky
O islamistické a marxistické revoluci tvrdí, že obě byly „ideologické a totalitní“, a nachází četné podobnosti. Když studentům čte vyznání sovětské hrdinky, že ještě více než svoji zem „miluje Stranu“, je to pro ně stejně tak směšné jako dobře pochopitelné i velmi aktuální. Naopak fašismus a nacismus, s nimiž ovšem neměla osobní zkušenost, autorka nebere v potaz, dokonce – vzhledem ke své erudici – překvapivě tvrdí, že „hlavní odlišnost“ íránské revoluce od ostatních převratů dvacátého století spočívala v tom, že se „odehrála ve jménu minulosti“ – totéž přitom samozřejmě platí i o nacionálním socialismu a jeho pokusu o znovuvzkříšení starobylého germánského náboženství či Mussoliniho návratech k antickému Římu.
Svatá nevědomosti!
V anotaci nakladatelství se o knize uvádí, že „českým čtenářům bezpochyby připomene i poměry panující v někdejším totalitním Československu“, což je srovnání, které nutně musí napadnout každého (dostatečně letitého či aspoň informovaného) českého čtenáře. Zvláště se mu pak pro srovnání skoro vnucuje dílo spisovatele, jehož ostatně autorka také zmiňuje - Příběh inženýra lidských duší od Josefa Škvoreckého.
Zleva kritik a publicista A. J. Liehm, Arnošt Lustig, Milan Kundera, Josef Škvorecký a Pavel Kohout
V obou dílech jsou kapitoly nazvány podle významných spisovatelů, i u Škvoreckého najdeme jistý druh alegorického výkladu, jenž třeba v Srdci temnoty nachází předobraz stalinismu, v obou knihách je názorně předvedeno, jak odlišně mohou díla působit, pokud jsou přenesena do zcela jiného kulturního prostředí, a jak radikálně se v závislosti na změně kontextu mění jejich interpretace. A také: v obou se v krásné literatuře hledá obrana před totalitním způsobem myšlení, i když poselství Škvoreckého bylo v tomto smyslu o něco skeptičtější: předat „dětem z prérií“, jeho kanadským studentům odchovaným hlavně televizí, zkušenost života v totalitě, nebo i jen dědictví jejich vlastních úctyhodných anglosaských klasiků, se ukazuje jako úkol krajně obtížný (v jedné chvíli autor v duchu volá: „Svatá nevědomosti! Ty neomluvitelný hříchu zaatlantické civilizace!“). Chybí jim totiž zkušenost, již Nafísíová tak dobře popsala („ve chvíli, kdy člověk přijde o všechny možnosti, začne i v té nejmenší skulince vidět velkolepou svobodu“). Kniha Jak jsme v Teheránu četly Lolitu: knihy a vzpomínky je k tomu skvělou pomůckou.
Íránci stojí v řadě do volební místnosti v Teheránu (2. března 2012)
