Divadlo Na zábradlí: A tančit! Kristina Maděričová a Ladislav Hampl

Divadlo Na zábradlí: A tančit! Kristina Maděričová a Ladislav Hampl | foto: Igor Chmela

Poslední letošní premiéra Na zábradlí, to jsou rozpačité tance

  • 0
Pražské Divadlo Na zábradlí (DNZ) se podruhé utkává s dílem úspěšného německého dramatika Fritze Katera. Poprvé to dopadlo katastrofálně.

Hra Včas milovat, včas umírat, režírovaná Jiřím Pokorným, byla vzápětí po premiéře (4. listopadu 2004) stažena z repertoáru. Zábradlí tehdy nenalezlo klíč ke Katerově textu o životě v komunistické NDR. Došlo k téměř absolutnímu míjení s publikem - nikoliv snad proto, že by Zábradlí předvádělo cosi vrcholně sofistikovaného či intelektuálně vypjatého pro "hrstku", nýbrž proto, že na jevišti byl - vyjma úvodního monologu hlavního hrdiny v podání Igora Chmely - předváděn jakýsi recitačně-deklamační "tělocvik", nad nímž sběhlejší divák musel kroutit hlavou a nevěřit, čeho je Zábradlí také schopno.

Nad nynější inscenací Katerovy hry A tančit! se rozpaky takto zásadního kalibru nevznášejí, nicméně zůstávají pochyby, zda dramatika Fritze Katera je "přeložitelná" do inscenační tradice a do celkových možností Zábradlí a vůbec do tuzemského prostředí.

Divadlo Na zábradlí: A tančit! Gabriela Pyšná a Ladislav Hampl

Ohrožené Já

"Text o nenápadné manipulaci, současném kultu mládí, nesvobodě, která má podobu uvěznění v 'pohlaví' a bezmoci podřízených v nadnárodních firmách. Jednou z možností, jak z přítomností, která svírá jak španělská bota je útěk: do tance," anotuje Zábradlí na svých internetových stránkách Katerovu hru A tančit! "Bernie je zaměstnancem biotechnické firmy, kde se myším implantují lidské uši. Zná všechny filmy Bustera Keatona, jeho život je však o něco méně komický. Zneužívá své mocenské pozice nejen k tomu, aby podřízené nutil k pochybným chovatelským pokusům, ale i k dobývání žen."

o hře

Fritz Kater: A tančit!

Překlad Radka Denemarková, režie Jo-Anna Hamannová.
Hrají Kristina Maděričová, Gabriela Pyšná, Ladislav Hampl, Tomáš Jandáč, Daniel Soedjoko, Ivan Voříšek.

Divadlo Na Zábradlí, Praha, premiéra 19. prosince 2009.

http://www.nazabradli.cz/

Že firma je biotechnická (asi by správněji bylo být biotechnologická), že se v ní "myším implantují lidské uši" a že Bernie nutí podřízené k "pochybným chovatelským pokusům", tedy tato "bio" rovina námětu je v inscenaci naprosto podřadná, naznačená pouze v několika replikách. Nápadité scénické řešení (Tereza Beranová a Alexandr Puškin), stejně jako režie představení, vedou hru k obecnějšímu obrazu soudobé "dynamické" firmy, v níž si nikdo není jist svou pozicí, všichni musí být flexibilní, akční a ovšem bez reptání loajální. Zábradlí tak rozhojňuje svoji linii o zoufalé ztrátě "já" v soukolí korporací, o expandující anonymní firemní moci a o příšerném zvěcnění nejen pracovních vztahů.

Takovou byla hra Němce Rolanda Schimmelpfenniga PUSH-UP 1-3 (v repertoáru 2003-2007). Takovou jsou i Ředitelé od Francouze Daniela Besseho, kteří se na Zábradlí hrají od konce roku 2006. A byla taková i nedávná "současná katalánská komedie" Gemmy Rodríguezové 35.4 Vypadáme jako blbci uváděná od dubna 2009 jako scénické čtení.

Z těchto čtyř "byznysových" inscenací se mi Katerovo A tančit! jeví jako představení nejrozháranější.

Divadlo Na zábradlí: A tančit!

Sólo pro tři herce

Německá, v ruském Petrohradu vystudovaná režisérka Jo-Anna Hamannová (1970) - na českých pódiích jde o její druhou inscenaci - se Katerova textu chápe s vervou, s úmyslem maximálně jej rozpohybovat a probarvit. Jistě a jednak proto, že hra staví pouze na trojici herců, tři zbylé postavy jsou toliko asistenty dění, zviditelnění stavěči kulis, jakési aktivnější křoví; a jednak Hamannová činí tak proto, že text hry neobsahuje psychologickou drobnokresbu, nýbrž předkládá obraz firemních a vůbec rozhodovacích struktur, které drolí identitu jedince, intervenují do subjektu, který se pod tlakem toho stává manipulovaným objektem vyšších (firemních, akcionářských) zájmů.

Hamannová tudíž na jevišti - bohatě a vcelku důvtipně zaplňovaném různými rekvizitami a nasvěcovaném s plastickou dynamikou - rozehrává tento pohyb jedinců ve struktuře stavěné podle zásad, které například švýcarská manažerská konzultantka a trenérka Sonja A. Buholzerová (1960), autorka bestsellerových příruček, vytyčuje takto (citováno z programu ke hře): "Obklopte se lidmi, kteří jsou stále na cestě kupředu a chtějí vítězit. Vyhýbejte se takovým, kdo se považují za oběti tohoto světa. Nemusíte pociťovat výčitky, nýbrž respektujte i jejich odpovědnost za vlastní osud. Vaše chování není asociální, ani nesvědčí o nedostatku lásky k bližnímu. Důsledný výběr lidí, kteří vám dělají dobře, kteří, jako vy, opustili zónu pohodlné skromnosti a vydali se na cestu, a kteří se spolu s vámi učí, rostou a vyhrávají, to je vaše právo."

Inge v podání Kristiny Maděričové se chce firemním praktikám vzepřít, odmítá si dobrovolně podepsat výpověď, potřebuje se udržet "na fleku" už proto, že manžel se dostal do existenčního maléru. A tak to zkouší všechno nějak uhrát při zachování si základní lidské důstojnosti.

Sandra, zosobněná Gabrielou Pyšnou, je "a ta nová", jež se sice tváří, že na nějakém vzestupu ve firmě jí nesejde, že se může vrátit ke svému pochybnému tancování, ale zároveň si jde tvrdě za svým. A "kádrovák" Bernie, hraný Ladislavem Hamplem, si s oběma pracovnicemi pohrává, vyhrožuje jim, svádí je a využívá vůči nim svého nadřízeného postavení. Ale i Bernie se samozřejmě může pohybovat výhradně na území, které mu vytyčuje firemní hierarchie, i on má svého šéfa.

Divadlo Na zábradlí: A tančit! Ladislav Hampl jako Bernie

Všichni tři herci své role formují v jasných, vzájemně odlišených polohách; u Hampla jde v rámci jeho angažmá na Zábradlí o možná první opravdu velkou "dospělou" roli, postavenou na kontrastu hercovy mladistvě a nevinně vypadající tváře a hajzlovského jednání figury. Maděričová se vypracovala v jednu z jistot souboru - přijde na jeviště a JE tam, existuje; ona patří k těm hercům, u nichž je mi vyloženě líto, když musí být článkem něčeho, co jako celek nefunguje, je z těch herců, kteří svou osobností někdy vlastně nechtěně obnažují každou nepatřičnost, každý zádrhel v inscenaci, protože v maximální míře vytváří "to svoje" a tím jen poukazují na to, že koncepce představení skřípe, že jeho organismus je chorý. Neříkám tím, že právě to se Maděričové děje v A tančit!, ale jsou v té inscenací okamžiky, které k tomu mají náběh.

Divadlo Na zábradlí: A tančit! Kristina Maděričová

Stroj s prokluzujícími převody

"Kádrovák" Bernie miluje filmy se smutným komikem Frigem. Smyčky s několika záběry z nich se objevují na projekční ploše na pódiu. Režisérka Hamannová zručně propojuje tyto filmové ukázky se živými akcemi na jevišti, a tuto paralelnost nadto v jednom okamžiku výtečně vygraduje. Kromě toho se ovšem na plátně zjevují (zbytečné) dotáčky z takzvané V.I.P. Lounge, kdy soubor DNZ, posílen například o překladatelku a spisovatelku Radku Denemarkovou nebo designéra Maxima Velčovského, předvádí dekadentní večírek "velmi interesantních person". Nejen v těchto dotáčkách, ale i přímo na jevišti, několikrát zahaleném hustou umělou mlhou, se tancuje a odvazuje na hudbu, na konci Inge a Sandra živě vystřihnou, a to obstojně, slavné Satisfaction od Rolling Stones.

Divadlo Na zábradlí: A tančit!

Pořád je tedy na co se koukat, je co poslouchat, je to představení energické, ale zároveň trochu meloucí naprázdno nebo na nepatřičném místě. Proč? Nemohou se vyhnout dojmu – na základě dosavadní zkušenosti se Zábradlí, že texty Fritze Katera, jakkoliv se zdají být námětově nám blízké, jsou plodem odlišného milieu, že jsou psány "do pusy" odlišným inscenačním zvyklostem a modelům i společenským kontextům.

Německá režisérka Jo-Anna Hamannová ten jiný kontext, k němuž mimo jiné patří osvojená poetika "industriální mýdlové opery", jak zní podtitul A tančit!, přenesla k Vltavě na Anenské náměstí. Ale má Zábradlí zrovna na tohle půdu a tradici? Vždycky, když začnou být na Zábradlí "rockoví", multižánroví a "rozjetí" ve využívání technických prostředků, přijde mi, že je to jen JAKO. Že je to snaha být i takto na tepu doby, ale že to pro ně není ta pravá parketa, že to nejde z nich.

Divadlo Na zábradlí: A tančit!

Hledá se vize

V roce 1958 sice DNZ vzniklo s ideou otevřené scény, dnes bychom asi řekli s ideou multimediality, neboť první premiérou bylo divadelní leporelo s písničkami Kdyby tisíc klarinetů a v březnu 1959 se k činohernímu souboru připojil pantomimický soubor Ladislava Fialky, ale příští vývoj ukázal, že pro Zábradlí bylo vždy nejplodnější, když vsadilo na nosnou režijní koncepci, ať to byla éra Grossmanova, nebo Schormova či Léblova.

Zejména osobnost Petra Lébla, od jehož dobrovolné smrti uplynulo v těchto dnech deset let, je pozoruhodný případ. Sice jeho inscenace vyvolávaly v devadesátých letech vášnivé diskuse, protože podle nespokojených hlasů Léblova postmoderní poetika byla výrazem zduřelé obraznosti maskující neschopnost soustředění a ponoru, nicméně Léblova koncepce, ať o ní smýšlíme jakkoliv, působila pořád a právě v rámci toho divadelního "režimu řeči", který se na Zábradlí osvědčil, jakkoliv Lébl takříkajíc mluvil pozpátku nebo přehazoval slova.

Kdežto dvě nejnovější inscenace Zábradlí jsou každá až příliš odjinud: nejprve přednáška a historická ilustrace Ladislava Smoljaka nazvaná Hus: Alia minora Kostnického koncilu, a nyní "hi-tech" soap opera A tančit!

Naštěstí se v současném repertoáru Zábradlí vyskytují takové inscenace jako Zázrak v černém domě nebo Komplic, jejichž cesta je zlatá střední. Divadlo Na Zábradlí dneska prostě nemá svého režiséra a už dost dlouho hledá vizi za pochodu a "kolektivně". Že při tom někdy dost dramaturgicky i inscenačně tápe i šlape vedle, je evidentní. Inscenace A tančit! je toho příkladem.

Divadlo Na zábradlí: A tančit! Ladislav Hampl a Kristina Maděričová

, Kavárna

Video