Po několika dnech od zhlédnutí filmu Pouta nepřestávám mít pocit, že jsem viděl jiný, o dost horší film než autoři ód na něj. S obavami, zda nejsem blbec, si kladu otázku: Čím to je, že Pouta vnímám tak jinak?
Nejprve k základním proporcím Štindlova a Špačkova díla. Člověk nemusí být filmovým historikem, kritikem ani velezkušeným divákem, aby konstatoval, že v případě Pout jde na poměry tuzemské kinematografie opravdu o posun umělecké formy: námět staví do popředí odpudivého hrdinu, práce s kamerou a výpravou je znamenitá, s chutí a přesvědčivě hrající herci jsou srozumění s látkou (hlavní postava estébáka Rusnáka je doslova hvězdná), a co je nejdůležitější, scénář se blýská vtipnými a neotřelými replikami, po jistou dobu má i strhující spád. Nějaký ten Český lev Pouta nemine.
Z filmu Pouta
A jak si stojí obsah? Jistě, normalizace, prohnilost, kam se podíváš, až z toho jednomu estébáčkovi přeskočí. Disidenti vlastně morálně taky nic moc, nevěra, metody státní bezpečnosti, nereálný pokus o sblížení, není tedy úniku - a sebevražda. Prostě hrozná deprese, ale nic víc, ani přes lupu.
Je dobře, že se filmaři k této době vrací, Pouta jsou jedním z mála českých filmů, kterému se podařilo základní atmosféru normalizace důvěryhodně a vlastním způsobem interpretovat. Přinejmenším scény s výslechem nebo konspirační schůzky by měly být pro naše středoškoláky povinné. Jenže není to právě to muzeum, kterému se tvůrci chtěli vyhnout?
Film má dvě části. V první, obecně řečeno, estébák Rusnák ze země vyžene disidenta Tomáše. To je zajímavé jako pohled na estébácké metody, člověk pochopí, jakému svinstvu nesehnutí lidé v této zemi za normalizace čelili. Až do této chvíle je příběh logicky rozehraný, stísňující a velmi sugestivní. Když však scénu vyklidí Tomáš s rodinou, film se začne rychle hroutit. Vytratí se vzdor persekvovaných, stupňované napětí, násilí, prostě akce zabalená do dobré psychologie postav.
Z filmu Pouta
Osu zbytku díla tvoří Rusnákův pokus navázat vztah s Tomášovou bývalou milenkou Klárou, nyní opuštěnou, čili něco jako kráska a zvíře. Na rozdíl od pohádky však není - ani přes náznaky - příliš zřejmé, čím Rusnáka Klára zaujala. Když jí vysype všechny své pocity a názory, divák žasne, co všechno mu předtím na plátně uniklo. Že by zrovna ženská, nadto z druhého společenského břehu, byla pro Rusnáka řešením?
Působivé, nicméně sporné je i to, proč Rusnák zavraždí svého kolegu. To mu opravdu tolik překážel, nebo se mu tak hnusil? Že to celé skončí sebevraždou estébáka a Klářiným pláčem, už nepřekvapí a - nudí...
Pouta se proto jeví jako celek rozpůlený vedví, vnitřně nespojitý, nelogicky vystavěný, a v závěru tím pádem, bohužel, jako i teatrální a bezradný.
Z filmu Pouta
Více než o Pouta, dílo něčím velmi sympatické a hlavně slibné jako jisté měřítko příštích pohledů na naši minulost, ovšem běží o odborné reakce. Ať se vážení recenzenti nezlobí, ale v životě i ve filmu platí pouze jedna logika. Když jedno nesouvisí s druhým, nemůže vzniknout smysluplný celek, ať je forma jakákoliv. Naše sympatie, pocity a hlavně projekce jsou jiná věc. Skoro se ani nechce věřit, že za dosavadními ohlasy jsou jen spontánní sympatie k neotřelému dílu. Špatná kritika a špatný film jsou bratříčci.
