Jedním dechem vypráví o nacistických a komunistických koncentračních táborech, ponižování, zatýkání, popravách, a i přes všechny hrůzy, které za druhé světové války prožil, hovoří s nadsázkou, nadhledem a neztratil smysl pro humor.
Syn prvorepublikového ministra a jeden z funkcionářů studentského hnutí Kuneš Sonntag z Litovle se letos v srpnu dožívá devadesáti let. Významné životní jubileum oslavil již předčasně s přáteli ve Střelicích, kde dlouhá léta bydlel a trávil své dětství.
Na přijímání návštěv, gratulací, ani besedy se studenty ale nemá čas, stará se o svou nemocnou ženu, která v Litovli vítala obě prezidentské návštěvy – v roce 1929 jako desetiletá prezidenta Masaryka a v roce 2004 jako pětaosmdesátiletá Václava Klause.
A když na popud historiků, kteří za významným pamětníkem docházejí pro cenné informace a vzpomínky, bilancuje, bez váhání přiznává: "Byl jsem český student, a kdybych měl tu možnost rozhodnout se znovu, neměnil bych. Netvrdím ale, že vším, čím jsem byl, byl jsem rád."
Kuneš Sonntag pamatuje protinacistické studentské demonstrace v Praze, ve které v roce 1939 přerostl pohřeb první oběti fašismu - studenta Jana Opletala a jen shodou náhod nepatřil mezi devět popravených českých studentů, na kterých se nacisté za pokus o svrhnutí řádu nastoleného vůdcem Adolfem Hitlerem pomstili.
Je dnes jediný žijící z tehdejších funkcionářů, jenž o zatčení, převozu do sídla gestapa - Pečkárny, pankráckém vězení a setkání s Karl Hermannem Frankem může vyprávět. Jeden z posledních, kteří vše zažili tváří v tvář.
Koncentračnímu táboru Sachsenhausen, nazývaném jatka Berlína, se Kuneš Sonntag nevyhnul. Společně s dalšími dvanácti sty zatčenými českými studenty v něm strávil přes tři roky svého života.
V nacistickém ghettu postaveném vězni a zločinci v době olympiády v roce 1936, s šesti desítkami bloků, apelplatzem, popravištěm, nemocnicí, umývárnou a odvšivárnou hladověl, trpěl zimou a v pracovních komandech zažil tu nejtěžší dřinu.
Ze školicího tábora pro vůdce SS, jehož každý kout byl permanentně v dosahu dvou odstřelovačů a ve kterém přežila jen polovina z celkových dvou set tisíc zajatců, byl dva dny před Vánocemi v roce 1942 s posledními pětašedesáti studenty propuštěn.
S Opletalem byli spolužáci. Pak ho spatřil až na pitevně
Výborný student a sportovec, který měl kromě dvojky z němčiny samé jedničky, hrál velmi dobře házenou a pravidelně chodil do Sokola – tak na Jana Opletala Kuneš Sonntag vzpomíná. Znali se osobně, Opletal byl o tři roky studijně starší a maturoval v roce 1934.
"Jan Opletal se narodil ve Lhotě u Nákla, a než si v kvintě pořídil kolo, chodil do školy každý den pěšky. Jen v zimě, kdy zamrzla Morava, se mohl do Litovle rozjet po řece na bruslích," vzpomíná Sonntag.
Opletal ukončil studia s vyznamenáním. Po vojně pak stejně jako Sonntag odešel na vysokou školu do Prahy. Bydleli každý zvlášť a studovali odlišný obor, takže se kontakt přerušil. Svého spolužáka pak Sonntag spatřil až v patologickém ústavu, když se skláněl nad jeho mrtvolou. 28. října roku 1939 byl totiž Jan Opletal těžce raněn při demonstracích na protest proti zákazu oslav státního svátku.
"Odvezli jej na kliniku s několika průstřely břicha a střev a lékaři jej operovali. Zranění ale byla smrtelná, nebyla antibiotika a Opletal jim o pár dní později, 11. listopadu, podlehl. Hned na to na kliniku dojelo gestapo a zabavilo projektil, který byl jasným důkazem střelby zblízka. A ten museli zničit," přemítá Sonntag.
Pohřeb mladého studenta povolilo policejní ředitelství jen pod podmínkou, že nedojde k nepokojům, organizátoři z Hlávkovy koleje se museli zaručit svým životem.
Byl to smutný pohřeb, bez jakýchkoliv proslovů. Zástup truchlících se tiše pohyboval k pohřebnímu vozu a při rozloučení zpíval hymnu Kde domov můj. Zhruba pět desítek slovenských studentů pak pokračovalo i částí Nad Tatrou sa blýska, která byla tehdy zakázaná.
"Při jednohlasném chorálu mě dodnes mrazí, působilo to na nás jako rozbuška, spouštěcí mechanismus. Několik tisíc mladých lidí se po odjezdu pohřebního vozu do Nákla vydalo do ulic a strhávali německé nápisy z tramvají a obchodů, provolávali slávu prezidentu Benešovi a vyjadřovali odpor k nacistické diktatuře. Demonstrace vyvrcholily střetem na Národní třídě, kdy SS-gruppenführer Karl Hermann Frank začal do davu najíždět svým vozem. Trest za demonstrace přišel okamžitě," pokračuje ve vyprávění Sonntag.
Hitler na tři roky zavřel vysoké školy a přikázal za každého poraněného Němce zastřelit tři české studenty. Ostatní čekal koncentrák.
Poprava devíti českých studentů. Kdo půjde na smrt?
Šlo to ráz na ráz. 16. listopadu ve 22 hodin gestapo vtrhlo do sídla Českého studentského svazu v tehdejší Hopfenstockově ulici a studenty pozatýkalo. Poté je převezlo k výslechu do bývalého bankovního domu jedné z nejbohatších židovských rodin – takzvané Pečkárny, kde sídlilo gestapo. Některé zajatce vyslýchal sám Frank. Zajatci byli označeni za svůdce české pseudointeligence, kteří se pokusili o svrhnutí řádu daného Adolfem Hitlerem. K ránu měli být zastřeleni.
"Jednoho po druhém nás postupně vyslýchali a chtěli klíče od kolejí, měli jsme také namalovat jejich podrobný plánek. Nacisté byli přesvědčeni, že koleje máme za kasárna a skrýváme v nich zbraně na puč proti Hitlerovi. Nic z toho ale nebyla pravda," svěřuje se Sonntag.
"Čtyři z nás ráno zavezli spoutané na Pankrác, osm popravili v Ruzyni. Pro poslední – devátou oběť si do pankráckého vězení přijeli odpoledne. Nás společně s ostatními převezli do koncentračního tábora. Tehdy jsem jen o vlásek unikl smrti."
Sachsenhausen nebyl vyhlazovací tábor, přesto z dvou set tisíc zadržených, kteří táborem prošli, přežila jen polovina. Mezi dalšími oběťmi bylo třináct tisíc sovětských zajatců. Vězni v táboře, takzvaní heftlinci, nosili tenký vězeňský mundur, který byl i v zimě jediným oblečením, a mrznutí celý den na apeplatze či zahazování zajatců sněhem bylo na denním pořádku. Hlad a zápal plic kosil vězně jednoho po druhém, mezi oběťmi byli i čeští studenti.
Sonntag si vybavuje hromadné popravy sovětských zajatců a jejich nedokonalé spalování v pojízdných krematoriích.
"Tábor byl neustále zahalený v černém kouři a vše v něm čpělo spáleným lidským masem a kostmi. Himmler nechal postavit dřevěnou halu, říkal jí Station Zet (Poslední štace), a do té v kamionech den co den přiváželi sovětské vojáky. Všechny je potom popravili ranou do týla, zblízka jim prostřelili vaz," nastiňuje prožité hrůzy český student.
Kulky se zachytily v koberci z cupanin a mrtvoly na nakladačích zajížděly rovnou do krematorií. "Vypadaly jako pojízdné kuchyně a zřejmě nespalovaly moc důkladně, Sověti totiž po dobytí koncentráku v pecích našli ještě přes 70 metráků zbytků kostí." Jinak ale nacisté měli vše důkladně promyšlené a v koncentráku panoval přísný řád a pořádek.
"Každý měl své označení národnosti – barevný vinkl s číslem, vše do sebe přesně zapadalo. Když někoho Němci vedli v záznamech jako mrtvého a on se třeba z nemoci zotavil nebo na hromadě studených těl, která v tu chvíli zapůsobila jako Priessnitzův obklad, procitl doslova z mrtvých, raději ho zastřelili, než aby museli přepisovat dokumentaci," je přesvědčen Sonntag.
V táboře byli čeští studenti první větší skupinou cizinců a nacisté pořádně nevěděli, co s nimi. Kuneše Sonntaga umístili do bloku s číslem 53 a bronzovým štítkem. "Z něj jsem vyčetl, že byl vyrobený ve Šternberku a stlučen ze stromů dovezených z jesenických hor. Takže jsem bydlel doslova jako doma," pokouší se o úsměv.
Během tří let strávených v táboře prošel Sonntag různými pracovními komandy. Vykládal koks z lodí na Hohenzollernském kanálu, vykopával pařezy a několik měsíců byl v komandu Klinkerwerk, které patřilo k těm nejhorším.
Společně s dalšími heftlinky vyráběl cihly na stavbu nového města - na Berlínu totiž Hitlerovi vadilo, že je slovanského původu. Z cihelny později nacisté udělali továrnu na granáty. Nakonec se Kuneš Sonntag náhodou dostal do SS Standarten Kantine.
Karl Hermann Frank přiznal devítinásobnou vraždu
"V době, kdy jsem obsluhoval v kantýně, mi utkvělo v hlavě, že Hitler miloval vlašské ořechy, často jsem mu chystal balíčky. A také nepochopitelná zvrácenost německých SS důstojníků," vypráví Sonntag.
"Pamatuji si jednoho, který dal na Vánoce pod stromeček své mladé ženě lebku ruského zajatce. Vybral si tu s nepoškozeným chrupem, a než ji zabalil do papírové vaty, nechal si ji na pitevně vyčistit sírou."
A recept na to, jak v koncentračním táboře přežít? "Štěstí bylo, že nás studenty nechali pohromadě, což byla obrovská výhoda, mohli jsme si pomáhat. Společně jsme věřili v brzký konec války a porážku nacismu, to nám dávalo sílu."
Z koncentračního tábora Kuneše Sonntaga pustili roku 1942. O tři roky později se podruhé setkal s K. H. Frankem. Ministra Velkoněmecké říše, který za protektorátu rozhodoval o životě a smrti každého, vydali Američani jako svého válečného zajatce k potrestání do ČSR. Setkání tehdy bylo pro české studenty zadostiučiněním.
"Stál před námi zplihlý, bez honosné uniformy, vyznamenání a škemral o milost. Nakonec přiznal, že poprava českých studentů byla vražda. Verdikt, který si vyslechl, zněl jednoznačně - trest smrti. My tři, kteří jsme z vedení studentstva přežili, jsme se nikdy nedozvěděli, proč jsme nebyli zastřeleni," pokračuje ve vzpomínkách.
Brzy po propuštění se Sonntag oženil. "Líbánky jsme měli zajímavé, bydleli jsme na půdě nad kozím chlívkem a domů jsme lezli po žebříku. Měli jsme jen jednu skříň, kamna a plechové umyvadlo," popisuje Sonntag, který se musel jednou týdně hlásit na četnické stanici.
V padesátých letech byl odsouzen na dvanáct let vězení za velezradu a špionáž. V uranových dolech v Jáchymově strávil šest a půl roku.
I přes všechno, co prožil, stal se Kuneš Sonntag součástí kulturního života na Litovelsku. Ve střelické sokolovně recitoval básně a hrál ochotnické divadlo.
Na jedno melodrama tehdy mladý student myslí dodnes. V roce 1937 k výročí sta let od Puškinovy smrti recitoval epitaf, který vystihuje skromné přání muže, jenž má lidem stále co říci: "Svůj pomník vztyčil jsem, nezaroste trávou (…)/ jen vůle Boží dbát je povinností Múzy/ nebát se urážek a slávy nežádat/ být k chvále lhostejný i ke klevetám lúzy/ a s hlupákem se nehádat."
Kdo je Kuneš Sonntag- narodil se 17. srpna 1919 |