V sedmdesátých letech spoluzaložil takzvanou moskevskou konceptuální školu, jejímž výrazovým prostředkem byla mimo jiné - a u Pivovarova zejména - alba. Pod nimi si představme jakési sešity, v nichž kresba a text tvořily svébytnou symbiózu a vzájemně se posilovaly v účinku na diváka, aniž by však díla vyznívala jako ilustrace se slovním doprovodem či specifická odnož komiksové tvorby.
U Pivovarova se obraz i slovo "osvobodily od svých vymezených daností a jejich spojení přinášelo konceptuální vědomí o věci, což byl zásadní krok mimo tradiční kategorie, mimo oddělené pojímání fenoménu obrazu a fenoménu slova, v Rusku navíc tradičnější, než kdekoliv jinde," formuloval onu moskevskou metodu kurátor Petr Nedoma v katalogu výstavy Soňa a andělé, která se roku 1996 konala v pražském Rudolfinu. "Pivovarov se snaží pomocí obrazu a slov vyjádřit neviditelné - vzpomínku na mentální situace, které zažil nebo které si vyfabuloval."
Po jedenácti letech znovu v Praze
Retrospektiva Soňa a andělé stála právě na principu alb, a to včetně katalogu, jenž získal podobu osmi sešitů vložených do kartonového pouzdra. V listopadu 1998 se Pivovarov představil v Praze znovu - ve Špálově galerii komornější výstavou Nebeský Chelm. Od té doby se na něj v české metropoli "nedostalo". Až nyní vystavuje v Galerii Jiří Švestka. Základ expozice Šváb k večeři tvoří cyklus Krasavci, čtrnáct docela rozměrných olejů na plátně (např. 160 x 115 cm), datovaných loňským či letošním rokem. K olejům jsou připojena dvě alba, již tradiční Pivovarův žánr.
O výstavěViktor Pivovarov: Šváb k večeři. Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1. |
Obehnáni erotikou
Impulsem ke Krasavcům výtvarníkovi mimo jiné byla fascinace filmem amerického režiséra režiséra Davida Lynche Inland Empire: "V jedné scéně sedí v pokoji na gauči dva lidé s hlavami zajíce a za nimi žena se stejnou hlavou žehlící prádlo. Bylo to neuvěřitelné... Za nějakou dobu jsem namaloval první obraz a pak celý ten cyklus," naznačil jeden z podnětů Pivovarov. Obdobně jako několik děl, které umělec letos v létě představil na kolektivní výstavě Čtrnáct S v pražském DOXu - recenzi najdete zde, se i cyklus Krasavci vyznačuje – ve srovnání s dřívějšími "albovými" kresbami a malbami - razantnější vizualitou a ovšem i sexualitou. Mám dojem, že Pivovarov se v Krasavcích definitivně vymaňuje z konceptuálního kódu, malbu zcela emancipuje od slova, byť charakter těchto olejů zůstává ve své podstatě "vyprávěcí", narativní. Pivovarov ale vypráví prostřednictvím "paměti", kterou figury a výjevy v sobě nesou nebo ji v divákovi přinejmenším asociují. Napětí navíc vzrůstá díky tomu, že Pivovarovy obrazy nikoli bezezbytku opustily "ilustrativní" charakter; v zobrazování si uchovávají jistou "primitivnost" karikatury, zejména politické, která rovněž byla jedním z inspiračních zdrojů Krasavců. A k tomu antický motiv "kentaurských" existencí - napůl lidí, napůl zvířat. Například ošklivý pán-ryba, jenž se na zeleném divanu nadrženě plazí a pohled směřuje k vyholenému dámskému klínu, připomíná Lenina.
Bezmála všichni ti "krasavci" jsou nevábní, smutní, udivení a vůči ženám vesměs i podřízení, bezbranní a směšní. Většina z nichž se už nachází "v letech" a na lebkách leskne se jim pleš. Ženy jsou výtečně rostlé, nejednou polonahé, obnažené převážně jen "dole". "Ňadra jsou přece vidět všude, nosí se velké, velice krásné dekolty. Co se týče těch zadků a předků, ty jsou zatím skryté. Přemýšlel jsem o tom, proč vlastně dělám takové věci. Ňadro není pohlavní orgán, ale sekundární pohlavní znak. Pohlavní orgány mě možná zajímají proto, že jsou nejranitelnějšími a nejcitlivějšími místy člověka. Nevím. Na určité věci totiž přicházím až postupně," řekl Viktor Pivovarov v rozhovoru pro týdeník Respekt (č. 39/2009).
Osobně vnímám Krasavce poněkud jinak, totiž ve vztahových konstelacích na jednotlivých plátnech; obnažená pohlaví zde nevystupují sama o sobě, coby zranitelná místa, nýbrž coby partie pro "krasavce" již nedosažitelné, byť odhalené. A mnohem spíš než coby reakci na dnešní dobu ("Erotika je všude, zaplavuje celý svět, je to součást obyčejného denního života," odpověděl Pivovarov ve zmíněním interview na otázku, proč erotika tomuto cyklu dominuje) chápu Krasavce coby reflexi existenciální situace mužů ve fázi života, když ještě v nich bublá chtíč a ještě by snad i byli schopni jej fyzicky ventilovat, avšak zrovna v blízkosti "objektů", které by pány náležitě a nově stimulovaly, působí "krasavci" již trapně, vypelichaně. Ostatně erotika je sice, jak poznamenává Pivovarov, "všude", ale četnost erotických podnětů ještě neznamená tomu přímo úměrnou erotizaci v životech partnerů a manželů.
Na to se dá dívat
Je zbytečné spekulovat, nakolik Pivovarov do Krasavců projektuje své osobní a nejniternější pocity, a nakolik v cyklu kreativně transformoval svoji reflexi "vnějšího" světa. Důležitější je, že jazyk svých výtvarných děl "zvulgarizoval", ubral mu na vyprávěcí intimitě a na formulační subtilnosti, aniž však umělecké výpovědi odejmul její vícevrstevnatost.
Nejnovější plátna Viktora Pivovarova jsou příkladem autorského vzepětí, které nepopírá předchozí autorský vývoj, nicméně působí jako jeho pozoruhodná inovace. A ještě je tu jeden aspekt Krasavců: jejich divácký potenciál, neautistický výraz a obsah. Na tohle "se dá" dívat!
Viktor PivovarovNarodil se v Moskvě 14. ledna 1937. V letech 1951-1962 studoval v sovětské metropoli umění. Profesionální dráhu začal jako ilustrátor a grafik, od sedmdesátých let se věnuje rovněž malbě. V Moskvě spolu s Iljou Kabakovou vytvořil žánr takzvaného alba (konceptuální spojení kreseb a textů). Byl členem skupiny neoficiálních moskevských umělců Šretěnskij Bulvar (dále jeho členy byli Eric Bulatov, Vladimir Jankilevskij, Ilia Kabakov, Eduard Štejberg). Od roku 1982 Pivovarov žije a pracuje v Praze, za ženu má kunsthistoričku a kurátorku Milenu Slavickou. V roce 1999 se stal laureátem Ceny Revolver Revue. |
Výběr ze samostatných výstav1984 - Kresby a akvarely, Ústav makromolekulární chemie, Praha |
