Nejvyšší velitel Obama dělá, co pokládá za nezbytné, aby udržel Američany v bezpečí, ale přehlíží hlubší kořeny americké bezpečnosti, jimž káhirský Obama tak dobře rozuměl. Možná bude nutné, aby ho jiné muslimské země přivedly k zodpovědnosti.
Protikladná řeč poradců
Vezměme si Sýrii. Všechno, co se tam děje, bylo předvídatelné i předvídané: zástupná válka mezi Saúdskou Arábií a Íránem, rostoucí sektářství a etnická segregace, polarizace extrémů a umlčování stoupenců umírněné linie, destabilizace sousedních zemí, infiltrace teroristických skupin a krvavá lázeň, z níž se země může vzpamatovávat několik desítek let. Syrské opoziční skupiny úpěnlivě prosí o zbraně potřebné k boji proti letadlům prezidenta Bašára Asada, brání tvrdě dobyté území, poskytují bezpečí civilistům a dávají Asadovi najevo, že svět nebude stát stranou, zatímco on dělá vše pro to, aby si podrobil vlastní lid.
Každé ráno dostává Obama hlášení od mužů, kteří ho varují před každým spiknutím a plánem na zabití Američanů. Ví, že jakoukoliv zbraň schopnou sestřelit syrský bojový letoun může terorista použít i proti americkému dopravnímu letadlu. Věří, že dělá správnou věc a zaujímá moudrý přístup, když čeká, až syrský konflikt nějakým způsobem vyhoří, přičemž se minimalizuje dlouhodobé riziko pro životy Američanů.
Občanská válka už ze Sýrie vyhnala desetitisíce lidí. (3. října 2012)
Jiní poradci ho varují, že jakákoliv možná akce – například vytvoření bezpečné zóny na turecké hranici, která by se mohla rozšiřovat směrem ven – vyžaduje nasazení protiletecké obrany po celé Sýrii. To by znamenalo bombardování Damašku, které by mohlo upevnit syrskou podporu Asadovi. A možná by to ani k ničemu nebylo; možná by se tím zachránilo pár životů, tvrdí tito poradci, ale protože tolik různých zemí svádí v Sýrii zástupnou válku prostřednictvím tolika různých skupin opozičních bojovníků, celková dynamika konfliktu by se tím nezměnila.
Jiné země v regionu navíc nepoužijí ofenzivní sílu bez souhlasu Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, kterou Rusové a Číňané nadále blokují. Nezapomínejme také, že američtí voliči nemají na další vojenskou akci na Blízkém východě chuť, přestože cenou za nečinnost jsou léta občanské války a vnitřní zhroucení a rozdrobení země, která má hranice s Izraelem, Jordánskem, Irákem, Tureckem a Libanonem.
Rusko a Čína si mnou ruce
Tyto argumenty jsou předkládány v dobré víře a zaslouží si seriózní uvážení. Umění být vůdcem však spočívá v kalkulaci nákladů a přínosů a uplatnění správného úsudku v situacích, kdy je bilance nejasná. Nikdo nemluví každé ráno v Oválné pracovně za syrský lid. Nikdo nepočítá, jakou cenu bude mít další zrada toho, za čím Amerika údajně stojí, přestože táž Amerika na vlastní oči vidí, jak jsou lidé ochotní vyrazit – tváří v tvář kulkám – do ulic právě na obranu těchto univerzálních hodnot: důstojnosti, svobody, demokracie a rovnosti. Cenou bude další generace blízkovýchodní mládeže, která si bude o USA myslet to nejhorší nehledě na to, jak přitažené za vlasy zvěsti o Americe budou nebo jak extrémní věci se o ní budou tvrdit.
Syrský muž zraněný při bojích v Aleppu (22. září 2012)
Nikdo nepoukazuje na obrovské náklady příležitostí toho, co mohlo být – dříve a ještě i nyní, i když už jen okrajově –, kdyby USA podnikly rozhodnou akci na záchranu desetitisíců syrských životů a možná i vychýlily rovnováhu konfliktu. Jaký to kontrast oproti Libyi, kde jedním z výsledků americké intervence byly desetitisíce Libyjců pochodujících v ulicích s plakáty vyjadřujícími podporu USA i jejich rozhořčení a zármutek nad vraždou amerického velvyslance. A pokud jde o světovou scénu, chování USA posílilo u Ruska a Číny přesvědčení, že Amerika nikdy nebude prosazovat svou linii přes veto, což jim v podstatě dává poslední slovo.
Volba mezi špatným a ještě horším
Dost možná už je nemožné přimět USA před listopadovými prezidentskými volbami k akci. Jediná šance spočívá podle mého názoru v tom, že země v regionu – Turecko, Saúdská Arábie, Jordánsko, Katar a Spojené arabské emiráty – otevřeně vyzvou USA, aby se ujaly vedoucí role. Měly by Obamovi připomenout, co zahraničně-političtí experti Nina Hachigianová a David Shorr nedávno označili za „doktrínu zodpovědnosti“: velké mocnosti mají aktivní zodpovědnost podporovat globální normy a řešit globální problémy.
Barack Obama se svou rodinou na demokratickém sjezdu v Charlotte v Severní Karolíně (6. září 2012)
Liga arabských států by měla veřejně obvinit Radu bezpečnosti z rezignace na zodpovědnost zachovávat mezinárodní mír a bezpečnost a vyzvat státy s významnými zájmy v regionu, aby se připojily k jejich akci. Měly by konkrétně vyzvat USA, aby na sebe vzaly závazek globální zodpovědnosti a aby – máme-li použít frázi, jíž Obama popsal intervenci v Libyi – „vytvořily podmínky a koalice tak, ať mohou nastoupit další“. Liga by tím žádala USA, aby dostály svým hodnotám a prosazovaly své zájmy, přičemž by současně splnila svůj závazek jakožto regionální organizace.
Ničivý a rozšiřující se konflikt v Sýrii nepředkládá žádné dobré možnosti, jen volbu mezi špatným a ještě horším. Lídr se však musí rozhodnout a Obamova volba je špatná – pro Sýrii, pro region i pro USA.
Anne-Marie Slaughter
Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
