Později vzpomínal, že vydat se na trať Jarního běhu Zlínem vůbec neměl chuť, dokonce se vymlouval na bolavé koleno. Ale když už na startu stál, rozhořela se v něm bojovnost. Do cíle dorazil jako druhý, o rok později už zvítězil.
Tak začala sportovní kariéra čtyřnásobného olympijského vítěze. Dnešním uším to bude znít neuvěřitelně, ale v roce, kdy Zlínem běžel poprvé, mu bylo už devatenáct.
Správná rozhodnutí slavných ČechůEmil Zátopek se narodil 19. září 1922, zemřel 21. listopadu 2000. Životní partnerkou mu byla jeho žena Dana, která se narodila ve stejný rok, měsíc i den jako on. Emil Zátopek získal čtyři zlaté olympijské medaile, jednu v roce 1948 a tři v roce 1952. |
Ne snad že by byl domácí pecka, ale táta komunista oceňoval jediný pohyb, a to v sále dělnické tělovýchovné jednoty. Lítání po mezích považoval za mrhání časem. Po příchodu do Zlína Zátopek, kamarády řečený Ťopka, dokonce sport zabalil úplně a až úspěch v běhu městem ho v roce 1941 vyprovokoval, aby se vrátil.
Lamač rekordů Pak to šlo rychle. V roce 1948 přivezl z londýnské olympiády první zlato, o rok později jako první atlet zaběhl 10 000 metrů pod třicet minut. V roce 1952 na olympiádě v Helsinkách stál na stupních vítězů třikrát, konkurentům utekl nejen na pěti a deseti tisících metrech, ale i v maratonu.
A to ho předtím nikdy neběžel. Až v Helsinkách. A nejenže vyhrál, on dokonce o šest minut překonal světový rekord. Vypráví se, že na 25. kilometru zvolnil, počkal na favorita Angličana Petersona a podráždil ho slovy: "Já sice tohle nikdy neběžel, ale nemyslíš, že bychom měli přidat?"
S Helsinkami je spojena ještě jedna historka: Zátopek tehdy odmítl na olympiádu jet, protože do týmu nebyl z politických důvodů zařazen nadějný běžec Stanislav Jungwirth. "Když ne on, já taky ne," prohlásil. Dva dny nato se letenka pro Jungwirtha našla.
Pánbůh mu nadělil talent, a taky buldočí vůli. Vytvořil si svůj vlastní tréninkový režim naplněný dřinou, běhal na hřišti, na lesních cestách, jako zátěž si na záda brával manželku Danu a na nohy těžké kanady. Nad jeho stylem odborníci kroutili hlavou, start považovali za nemožný a běh za upracovaný. Pro tvář zkřivenou námahou se mu ve světě říkalo Česká lokomotiva. Sám nad fotografiemi ze závodů připouštěl: „Měl jsem štěstí, že se v atletice boduje výkon, a ne krása provedení.“ Ale bylo to účinné.
Naposledy vyhrál v roce 1958 ve španělském San Sebastianu, pak se závoděním skončil a pracoval na ministerstvu obrany. Trenérem se nestal, tvrdilo se, že jeho metody by nikdo nevydržel. Ale zůstal oblíbeným parťákem hýřícím moravským humorem. Podle jeho manželky Dany Zátopkové ho to zřejmě zachránilo před úmysly StB přimět ho ke spolupráci. "Nemohli chtít, aby donášel. Všechno totiž vykecal," říkala.
Po listopadu 1989 Zátopek skutečně čelil obviněním, že si s komunisty příliš zadal. Připojil se k rezoluci žádající potrestání Milady Horákové, podepsal Antichartu... Jeho zastánci to vysvětlovali naivitou, paní Dana měla jiný argument: její muž vyrůstal v chudé rodině, otec byl předválečný komunista, a to si Emil v sobě nesl.
Jenže Zátopek podepsal v roce 1968 i výzvu Dva tisíce slov. Rok nato ho vyhodili z práce i z KSČ. Pracoval pak jako pomocný dělník, plné rehabilitace se dočkal až v roce 1990.
Zemřel v listopadu roku 2000. Ale zůstala po něm pověst člověka s mimořádnou vůlí. A ještě něco: "běžet jako Zátopek" se stalo synonymem pro opravdu urputné pelášení.
