Počátkem roku 1988 vzniká v Praze umělecký Spolek LiDi. Vystoupí v pražské literární kavárně Viola, na minifestivalu DAMU, vlastním nákladem si vydá Almanach Spolku LiDi. V následujícím roce spolek opakovaně účinkuje v pražském divadélku Rubín. V březnu 1991 LiDi vydávají nákladem 200 výtisků na toaletním papíru básnickou sbírku Kadění (název je narážkou na edici prvotin Ladění, kterou tehdy vydávalo nakladatelství Mladá fronta); Kadění autoři během dvou dnů rozprodají na Staroměstkém náměstí v Praze.
Když ještě patřila mezi LiDi
Za rok, v březnu 1992, Spolek LiDi vydává svoji "oficiální" knihu - básnický sborník Pražský zázrak. Vyprávím to zde proto, že členkou generačního kvarteta LiDi byla právě i Irena Dousková, a to vedle Lucie Lomové, Jana Reinische a Petra Ulrycha. Paperback Pražský zázrak je otevřen blokem Douskové nazvaným Já si něco udělám.
Ireně Douskové tehdy bylo osmadvacet a název jejího básnického oddílu - Já si něco udělám - mohl tedy být vnímán jako jasná a docela dobrá ironie. Ovšem na třech desítkách stran jejích veršů se až tolik ironie nevyskytuje, natož aby autorčinu oddílu dominovala.
|
Základními rysy básnířčiny poezie publikované ve dvaadevadesátém roce jsou vědomí ubíhajícího času, melancholie, vratkost lásky. A nic z toho nechybí v nynější sbírce Bez Karkulky, první samostatné básnické knize Ireny Douskové.
Co se spisovatelčinou poezií udělalo sedmnáct let, které uplynuly od Pražského zázraku? Obecně se ten posun dá označit za posílení všeho, co bylo určující pro verše osmadvacetileté Douskové. Stručnost, patrná již u raných básní, je nyní co možná maximální - jednotlivá čísla sbírky stojí na osmi-, šesti- či čtyřverších, málokdy jde o básně delší. Nejkratší z nich - Opravdu ne (Beseda) - je dokonce dvojverším, a podle mě ji Dousková neměla do sbírky zařadit, neboť jde o pouhý vtípek, frk: "Ne nebaví mě fantasy/ Nějaké další dotazy?"
Ilustrace Lucie Lomové ze sbírky Bez Karkulky. V reprodukci úmyslně - aby ukazovala to, co skutečně vidí čtenář - ponecháváme šev, neboť ilustrace jdou vždy přes dvě stránky knihy.
Formálně a kompozičně je svazek Bez Karkulky kompaktnější než oddíl v Pražském zázraku. Funkci interpunkčního znaménka a "leitmotivu" plní šest různých básní nazvaných Vypravuj. A nenáhodnost stavby sbírky podtrhují ilustrace-variace Lucie Lomové, ano té z Pražského zázraku, jíž stal podkladem obrázek neznámého autora k pohádce O červené Karkulce.
Takže vypravuj, vypravuj, nicméně epika básnířky Douskové je kondenzovaná, anebo také žádná, poněvadž nejedna báseň neobsahuje příběh, nýbrž zachycuje emoční rozpoložení či existenciální paradox. Aspekt času se v nynějších verších projevuje s intezivnější tíží; autorka - nebo lyrický subjekt, chcete-li - má už dost odžito. V Pražském zázraku se některým veršům Douskové dalo rozumět i coby typické juvenilní chandře poetické duše, která přitom sídlí v mladém těle, a tudíž nalehnutí času, jakkoliv třeba subjektivně mocně pociťované, v sobě nese cosi papírového, chtěného.
Ilustrace Lucie Lomové ze sbírky Bez Karkulky. V reprodukci úmyslně - aby ukazovala to, co skutečně vidí čtenář - ponecháváme šev, neboť ilustrace jdou vždy přes dvě stránky knihy.
Teď už ne: Karkulka zmizela ve vřavě života, všechno je jinak: "Myslivec visí v parádní vestě/ tam nad tou starou souvratí/ Potkala vlka v hlubokém městě/ a už se nikdy nevrátí." Pohádkových motivů se Dousková nedrží za každou cenu, Karkulky, vlci & spol. mají v celku sbírky funkci a účinek jako dobře aplikované pojivo a jako základní metafora, která se ale čtenáři nevnucuje, autorka se jí nedrží stůj co stůj.
Závěrečná báseň sbírky se jmenuje Kralevic, ale také by docela klidně mohla nést název Střední věk: "Ta nejčernější tma/ Jablka však tiše zlátnou/ Jsem na místě/ I s ježčí kůží/ ještě to zkusím."
Svazek Bez Karkulky není poezií, při níž se tají dech a zůstává rozum stát nad zázrakem a hlubinami slov. Je to v nejlepším slova smyslu sbírka čtivá, s ambicí protrhnout zevnitř blánu kolem komunity spřízněných a zasvěcených čtenářů poezie směrem k širšímu publiku.
Copak psaná poezie musí být něčím, co mizí z drtivé většiny lidských životů po skončení školní docházky nebo poté, co jsme přestali věřit na moc vlka, který sežral Karkulku?
