Íránské jaderné zařízení v Natanzu

Íránské jaderné zařízení v Natanzu | foto: Profimedia.cz

Írán se jaderného programu nevzdá. Budoucnost slibuje jediné - risk

  • 131
Schválení nejnovějších sankcí proti Íránu je třetím případem, kdy se Rada bezpečnosti Organizace spojených národů překotně snaží zarazit obávané úsilí této islámské republiky o obohacení uranu. Bohužel je nepravděpodobné, že by nynější sankce měly větší účinek než předešlá dvě kola.

Vezměme si dvě předchozí rezoluce Rady bezpečnosti. Rezoluce z prosince 2006 omezila mezinárodní pomoc Íránu při osvojování si jaderného palivového cyklu. Rezoluce z března 2007 zase volala po „obezřetnosti a zdrženlivosti“ při prodeji těžké zbrojní techniky do Íránu a varovala před novými granty, finanční pomocí nebo koncesními půjčkami. Nic z toho vládnoucími mulláhy v zemi nepohnulo. Jen málokdo očekává jiný výsledek od nejnovějších sankcí, které schvalují mezinárodní zadržování íránského kontrabandu, zpřísněné monitorování finančních institucí íránského režimu a také omezení cestování a zmrazení majetku lidí a firem angažujících se v íránském jaderném programu.
 
Neúčinné píchání špendlíkem
Nezdar cílených sankcí OSN by neměl nikoho překvapovat. USA používají metodu sankcí už řadu let. V letech 2003 až 2007 vedlo americké ministerstvo financí spor s 94 firmami, které porušily zákaz obchodu a investic v Íránu. Ministerstvo zahraničí stojedenáctkrát uvalilo sankce na zahraniční organizace, které se zapojily do aktivit souvisejících s íránským šířením zbraní nebo terorismem. Obě ministerstva také využívala svou sílu ke zmrazování finančních aktiv nebo přístupu do amerického finančního systému.
 
Výsledek se však rovnal pouhému píchnutí špendlíkem. Íránské jaderné programy byly i nadále financovány z mezinárodního obchodu. V roce 1994 vyvezl Írán zboží za 37 miliard dolarů, přičemž do roku 2007 se tento objem téměř zdvojnásobil na 70 miliard. Zhruba ve stejném období se prudce zvýšil rovněž íránský dovoz, konkrétně z 22 miliard dolarů v roce 1994 na 45 miliard v roce 2006.
 
Při hodnocení dvou desetiletí amerických sankcí vedených snahou překazit Íránu jaderné choutky dospěl nedávno Úřad pro vládní zodpovědnost při americkém Kongresu k závěru, že výsledky jsou „nejasné“, a s typickou uhlazeností dodal, že „některé důkazy, jako například skutečnost, že zahraniční firmy podepisují kontrakty na investice do íránské energetiky, nebo přetrvávající íránské úsilí o šíření zbraní, vyvolávají pochybnosti o míře dopadu sankcí“.
 
Sebevědomí íránských inženýrů

Zastavit íránské programy palivového cyklu se ovšem nepodařilo nejen sankcím, ale ani dalším nástrojům. Nikam nevedly četné nabídky politických a ekonomických lákadel ze strany Evropské unie, stejně jako pochlebování ze strany Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
 
Jistě, v roce 2005 i později se Írán nabídl, že svému programu nasadí uzdu mezinárodního spolumanagementu, což dost možná mohlo vést k rozmístění mezinárodních pozorovatelů v zemi. Mezinárodní společenství ani Írán však nedokázaly tento nápad realizovat a dnes je zmíněná možnost stále diskutabilnější, poněvadž íránští inženýři získávají v souvislosti se svým dílem čím dál větší sebevědomí.
 
Někteří lidé doufají, že příští americká administrativa dokáže zkrotit jaderné ambice Íránu prostřednictvím bilaterální diplomacie. Vyjednávací zkušenost Evropy však vyvolává o této vyhlídce pochybnosti, neboť Írán dál jednoznačně tvrdí, že se svého programu jaderného palivového cyklu nikdy nevzdá.
 
Tři riskantní možnosti
Za předpokladu, že obavy z „průlomových“ jaderných kapacit Íránu budou nadále sílit, mají USA a jejich spojenci na výběr ze tří možností, z nichž každá je spojena s určitými riziky. První možností je námořní blokáda (připomínající kubánskou raketovou krizi), která by zastavila íránský vývoz ropy i dovoz rafinovaného paliva, a ochromila tak ekonomiku země. Americká armáda by však v takovém případě musela být schopna zabránit Íránu v uzavření Hormuzského průlivu, skrz který proudí značná část světových zásob ropy. Samotné zastavení íránského ropného exportu by navíc dramaticky rozbouřilo mezinárodní ropné trhy a íránské vedení by v takovém případě s největší pravděpodobností tvrdošíjně pokračovalo ve vývoji jaderných zbraní, pokud by ho dokonce neurychlilo.
 
Druhá možnost, totiž vojenský úder, by sice zpomalila íránský jaderný program, ale vzhledem k nepřítomnosti inspektorů, kteří by odhalovali a ničili jeho zbytky, a bez hrozby změny režimu, a případně i vojenské okupace, by mohl Írán vybudovat své kapacity znovu.
 
Zbývá tedy znepokojivá nouzová varianta v podobě Íránu odhodlaného stát se jaderným státem schopným konfrontovat jaderný Izrael, pokud ten někdy „vytáhne z rukávu“ bombu. V takovém případě nezbývá než doufat, že vzájemné jaderné odstrašení posílí vzájemný zdravý rozum. Při absenci pronikavého zlepšení v bezútěšné politické krajině Blízkého východu by pro nás neúspěch principu odstrašení znamenal naplnění všech obav spojených s jadernou érou.

© Project Syndicate, 2008.

. Bennett Ramberg

Autor tří knih o mezinárodní bezpečnosti, působil v Úřadu politicko-vojenských záležitostí v administrativě George H. W. Bushe.


Video