K objasnění hlavní zápletky tohoto příběhu je dobré a nutné připomenout hlavní aktéry. Zuzana byla jedinou dcerou Rudolfa Vejrycha a Anny Procházkové. Příjmení po otci dostala přestože, jak píše, „jsem se Anně narodila za svobodna v roce 1912, 15. března. Pokřtili mě Zuzana Eliška Sylva, kmotrou mi byla teta Ela Švabinská“. Ona Ela byla sestrou jmenovaného Rudolfa Vejrycha a byla provdána za proslulého výtvarníka Maxe Švabinského (1873-1962). Osudem pohnul vkus, vášeň, umělecká výjimečnost či výstřednost - a Max roku 1919 opustil zákonnou manželku, nebo alespoň venkovské sídlo její rodiny: „Udělá první krok, zatím jen jeden: rozloučí se s Kozlovem. Ale jinak nic víc. Bojí se větších změn.“ Prozaicky řečeno, Švabinský přiznal mimomanželský vztah s výše zmíněnou Annou Procházkovou.
Zuzana Švabinská s maminkou, kolem roku 1923
Zuzana Švabinská asi v roce 1929
Zmínka o vztahových přesunech v rodinách Vejrychů a Švabinských je v souvislosti se Zuzanou Švabinskou podstatná proto, že Švabinský, sám bezdětný, se s její matkou v roce 1931 oženil a tři léta po Annině smrti, roku 1945, jako třiatřicetiletou Zuzano adoptoval - a přizdobil svým příjmením.
Kolorováno do růžova
Právě „život se Švabinským“ je základní téma pamětí Zuzany Švabinské. I když nějaké hluboké, natož kritické reflexe se nedočkáme. Ošetřuje se zde legenda, přibarvují její krásné stránky, ze skutečnosti se vytváří muzeální kus, hezky upravený pro oko návštěvníka, ale z reality vytržený.
O knizeZuzana Švabinská Světla paměti Academia, Praha 2012, 336 stran, doporučená cena 395 korun.  Zuzana Švabinská - obálka jejích memoárů |
Příkladem řečeného jsou Švabinské vzpomínky na dobu dětství a mládí. Milované naivní dítě je pečlivě střeženo před nástrahami, nebezpečím i zklamáním. Chlad mezi rodiči k Zuzance doléhá, ale co znamená nebo z jakých pohnutek pochází, dívka nevnímá, ani nedokáže rozluštit. Co má pochopitelný půvab dětství, působí trochu podivně ve chvíli, kdy stejně do růžova kolorovaným stylem promlouvá dospělá žena.
Úsměvné je to třeba, když Zuzana „nevědomky“ otěhotní s Mirko Novákem, uměnovědcem, bývalým manželem její sestřenice Libuše Vejrychové. Jak z románu pochází překvapení měšťanské dcerky Zuzany, i její přirozená jistota, že obě rodiny se o danou situaci postarají a manžele hmotně zajistí: „Jakousi závadou bylo, že Mirko měl v té době jako knihovník velmi malý příjem. (…) Ani Mirko sám tomu nepřikládá velkou vážnost, věří, že se to časem zlepší. A vědomí zázemí dvou rodičovských párů je uklidňující.“
Zuzana Švabinská si bere za muže Josefem Kaušitze, rok 1950
Jakkoliv idealizovaný, právě onen náhled do rodinné sounáležitosti je ve vzpomínkách Zuzany Švabinské nejzajímavější. Se všemi ženami a koneckonců i jejich muži a manželi dokázal Švabinský coby spojovatel a hybatel udržovat přátelské či aspoň neutrální vztahy. I proto asi nakonec zůstal jeho „hezký“ obraz neporušen v pozitivním vyznění. Srovnáme-li, co musí celebrity pro svoji slávu podstupovat dnes, je to vlastně obdivuhodné.
Číst i mezi řádky
Světla paměti Zuzany Švabinské dopadají na portréty jejích blízkých. Ostatní okolnosti se ztrácí v šerosvitu bezčasí. Soukromé osudy překrývají společenské dění. Jeho ozvuky jen občas ozvláštní vyprávění, například když zamilovaný Max s Annou trávili léto 1938 na Slovensku, odkud je vyhnala „překvapivá“ averze Slováků vůči Čechům. Uvízli tehdy v Popradu, takže „nezbývalo než najmout taxík“. Z knihy vydechuje pohoda, politické změny, režimní zásahy, ideologie – nic z toho jako by neexistovalo. Mistr Švabinský byl dostatečně loajální vůči republice první, druhé i té poúnorové. Zárodky další legendy, fučíkovské, oné tak protežované kresby komunistického národního hrdiny, byly také naprosto nevinné: „Jednoho dne v roce 1950 ho navštívila skromně oblečená a také tak vystupující paní a požádala ho o portrét svého manžela, novináře popraveného nacisty. Max ji osobně neznal, ale věděl, o koho jde.“
Zuzana Švabinská v pokoji ve Wolkerově ulici v Praze-Bubenči, 90. léta
Zuzana Švabinská se stala oddanou pěstitelkou a ochránkyní díla Maxe Švabinského. Podporovala výstavy, pečovala o chaloupku v Kozlově. V duchu jeho přírodních, lyrických i erotických idyl přede i své vzpomínání. Nelze jí to vyčítat, protože je vlastně přirozené, že příjemné je zdůrazňováno a to méně přívětivé potlačeno, uschováno v zamčených šuplících. Přes všechno i Světla paměti jsou výpovědí. Jen je třeba občas v ní číst i mezi řádky.
