Japonská básnířka Hiromi Ito

Japonská básnířka Hiromi Ito

Hluboká intimita mezi ženami se obejde bez sexu

  • 12
Významná japonská básnířka Hiromi Ito píše o svém vztahu k fotografce Miyako Ishiuchi, kterou zná od dětství. V originále se text jmenuje jednoduše - Sex.

Letos mi bude třicet pět let. Bohužel ne čtyřicet. Jen třicet pět. A tak žárlím. Protože pouze ty neznámé ženy, kterým bylo čtyřicet, měly to štěstí, že se fotografie jejich rukou, nohou a kůže objevily v této knize.

Tak dlouho...
Ráda bych vám něco řekla o své přítelkyni. Bylo to totiž právě sledování postupné proměny její pleti v průběhu let, co mne přimělo, abych začala přemýšlet o lidské kůži obecně. Mojí přítelkyni je stejně jako mně třicet pět let. Známe se již od dětství, poznaly jsme se dávno předtím, než jsme vůbec věděly cokoliv o sexu a menstruaci. V těch dobách jsme chodily do sebe zavěšené, jedly jsme spolu, spaly spolu, chodily společně na záchod a v kabinkách, oddělených jen tenkými přepážkami, jsme slýchávaly, jak ta druhá močí. Později jsme zažily svou první menstruaci a zvykly jsme si na ni, poté jsme poznaly sex a i na něj jsme si zvykly.

O mé přítelkyni se dobře vědělo, že má krásnou pleť. Nikdo v naší třídě neměl kůži tak zdravou, hladkou a napnutou, jako byla ta její, a ničí pleť nepokrývala tváře, bradu a oblast kolem očí tím způsobem, jako ta její. Na její krásné pokožce byla spousta chloupků a i to se o ní dobře vědělo.

Jednou mi ukázala záda
Má přítelkyně byla známá také pro svou kyprost a s věkem se stávala ještě baculatější. S tím, jak přibírala na váze, se její krk a horní část páteře začaly pod tíhou ohýbat, což ji nakonec přimělo k tomu, aby podstoupila čínskou akupunkturu.

Měla značně zakulacená a masitá záda a v místech, kde se záda stýkají s pažemi a krkem, vznikaly ve volně visící kůži štěrbiny. Na některých místech byla černá mateřská znaménka, přičemž ze dvou vyrůstaly dlouhé chlupy. I když jsem si těch znamének, štěrbin a dalších věcí vždycky všimla, nikdy jsem jí o nich nic neřekla. Chtěla jsem se jich dotknout, ale neudělala jsem to. Možná kdybych bývala měla po ruce svoje jednorázové jídelní hůlky, tak bych se pokusila… Štěrbiny v její kůži, její mateřská znaménka a chlupy vyrůstající z těchto znamének mi zkrátka připadaly velmi krásné.

Má přítelkyně také měla na zádech místa s vybledlou kůží. Vždycky je připisovala tomu, že se v mladších letech každé léto opalovala, což byla mimochodem jedna z dalších věcí, kterou byla proslulá. Svoje záda mi sice ukázala jenom jednou, ale vzpomínám si, že na nich měla četné vybledlé skvrny, které se na některých místech spojovaly a vytvářely větší plochy. Tyto skvrny by působily normálně na psovi nebo na krávě, ale na člověku vypadaly divně.

Pověděla jsem jí, že je dobře, že ty skvrny nemá aspoň na obličeji. Ona nesouhlasila: „Děsí mě to,“ řekla. Nelíbila se jí představa, že její záda prochází proměnou a ona to nevidí. Jen těžko si dovedla představit, do jakých barev a tvarů blednutí kůže může zajít. A to jí podle jejích vlastních slov nahánělo daleko víc strachu než jakékoliv zlo z pohádkových knížek.

Kousek kůže
Moje přítelkyně si ráda vytrhávala nežádoucí chloupky, lehce se štípala do svých tlustších partií a mačkala si uhry a pupínky. Bavívaly jsme se o tom, jak je zbavování se nechtěných chloupků ve skutečnosti příjemné. Dále jsme ale už nezacházely; kdybychom byly méně stydlivé, tak bychom se pravděpodobně bavily o intimnějších věcech, například o masturbaci, dietě, jídle, stresu a osamělosti, která má svůj původ v nedostatku jídla. Skutečnost ale byla taková, že jsme o těchto věcech nikdy nemluvily.

Přestože v dětství jsme se vodily ruku v ruce, společně jsme močily a spaly, když jsme dospěly, přestaly jsme tyto věci společně dělat. Dokonce jsme se přestaly navzájem dotýkat.

Viděla jsem také, a to pouze jednou, zbytek výkalů, které po sobě nechala má přítelkyně. Bylo to tehdy, když už jsme byly dospělé a když jsme si zvykly na menstruaci a sex. Vešla jsem prostě do koupelny a v čisté, bílé záchodové míse jsem si všimla kusu fekálií. Při pohledu na tyto výkaly jsem měla takový ten pocit, že zřejmě nejsou mé, že já nejsem tou, která je tam zanechala. Nakonec je ale klidně možné, že jsem to byla já.

Moje přítelkyně a já nejsme lesbičky a nespíme spolu. Raději než sex mám například to, když si mohu ze své pětatřicetileté kamarádky odebrat kousek kůže a podívat se na něj pod mikroskopem. Líbí se mi možnost podívat se mikroskopem na její menstruační krev nebo na krví nasáklý tampon. Rovněž by mě zajímalo přivonět si k jejímu podpaží nebo výkalům. A upřímně řečeno, samozřejmě bych ji nechala přivonět ke svému podpaží a výkalům, pokud by o to měla zájem.

Nejde o sex
Domnívám se, že existuje mnoho způsobů, jak být s někým v intimním vztahu, aniž by bylo nutné spoléhat se pouze na sex. A přesně to nám sděluje Miyako Ishiuchi prostřednictvím svých fotografií. Vidíme čtyřicetiletou ženu hledící na ruce a nohy jiných čtyřicetiletých žen. Někdy to vypadá, že se ve skutečnosti nedíváme na ruce a nohy někoho neznámého, ale na ruce a nohy samotné Miyako Ishiuchi, zatímco jindy se zdá, jako bychom ve skutečnosti viděli nehty, krev a buňky nás samotných. Dokonce se zdá, že můžeme vidět i ruce a nohy matek a babiček těchto čtyřicetiletých žen.

A to je podle mě jistý druh intimního vztahu mezi ženami – určitého sexuálního styku – který jde nad rámec omezené intimity dosažené na základě pouhého sexu.

(titulek a mezitutulky jsou redakční)

Více o současné japonské básnířce Hiromi Ito najdete zde. 

Fotografie Miyako Ishiuchi ve formátu PDF najdete zde.


Video