Příprava na stavbu nových domů, Nabulus, Západní břeh, září 2009.

Příprava na stavbu nových domů, Nabulus, Západní břeh, září 2009. | foto: AFP

Co se izraelských osad týče, jsou Palestinci zajatci Hlavy XXII

  • 88
Rozhodnutí izraelského premiéra Benjamina Netanjahua schválit výstavbu nových židovských osad zrovna v předvečer možného zmrazení osídlování je pouhým nejnovějším obratem v cyklu, který se v uplynulých čtyřiceti letech zopakoval tolikrát, že by se jevil jako fádní, kdyby ovšem nebyl tak nebezpečný.

Tento cyklus probíhá zhruba takto: Spojené státy nebo mezinárodní společenství vystupňují tlak na Izrael, aby zastavil osídlovací aktivity na okupovaných územích. Izraelští osadníci a jejich stoupenci poté vyvinou ještě větší energii, aby expandovali na další palestinská území, vybudovali ještě více výlučně židovských osad a zničili další arabské domy dříve, než toto "zmrazení" vstoupí v platnost. Nepřekvapí proto, že jakmile k tomu dojde, stává se z mírového procesu pouhý vtip. Světový tlak postupně ochabne a zmrazení se nekoná. Nakonec vyrostou další židovské osady. Velkým paradoxem tohoto cyklu je skutečnost, že v době vyjednávání se postaví více osad než v době konfliktu.

Jasná gesta

Toto schéma lze zpětně vysledovat až do roku 1967. Izraelci chápou, že jedinou realitou v politice je realita v terénu. Dokud tedy okupovaná území kontrolují izraelští vojáci, idea zmrazení výstavby nezapustí kořeny. Široká skupina Izraelců a jejich podporovatelů chápe výzvy ke zmrazení výstavby spíše jako volání do zbraně, aby šli a stavěli na ukradené palestinské půdě.

Když se egyptský prezident Anvar Sádát připravoval na historickou návštěvu Jeruzaléma, založila skupina Izraelců osadu Elon Moreh nedaleko od Nábulusu, nejlidnatějšího města na západním břehu Jordánu. Když někdejší ministr zahraničí Spojených států James Baker zahájil svou kyvadlovou diplomacii za mír, měla jeho nakonec neúspěšná snaha za následek další osídlování, přičemž jedna nová osada byla založena pouhých několik hodin předtím, než měl zasednout k rozhovorům. Baker tehdy svou návštěvu odložil a později dal své frustraci průchod v dotačním výboru amerického Senátu. Nesl velmi nelibě, že ho při každé návštěvě na Blízkém východě "vítá další osada". Bakerovo úsilí nakonec vedlo až k madridské mírové konferenci v roce 1991, avšak ani ta nedokázala konflikt vyřešit. A přestože Palestinci a Izraelci dospěli o několik let později k tajné dohodě, která byla veřejně ohlášena během slavnosti v Bílém domě, výstavba židovských osad neustala. Od dohod z Osla v roce 1993 se počet židovských osadníků na okupovaných územích zdvojnásobil.

Stavby řečem navzdory

Zakládání nových osad často doprovázejí nesouhlasné reportáže sdělovacích prostředků - a to i uvnitř Izraele - a mezinárodní odsouzení, avšak mašinerie osídlování se nezastavuje. Hnala se kupředu i v letech 1984 až 1990, kdy si izraelskou vládu předávali Jicchak Šamir z Likudu a Šimon Peres ze Strany práce. Šamirova vláda utrpěla volební porážku a nastupující kabinet Strany práce zmrazil veškerou výstavbu osad, a to včetně budov, které se již začaly stavět. Navzdory všem dekretům se však nakonec vždy našly cesty, jak pokračovat ve výstavbě, absorbovat nové obyvatele a zvýšit celkový počet osadníků.

Z pohledu USA se osady ukázaly jako překážka rovných příležitostí, která maří diplomatické úsilí republikánů i demokratů. Clintonova administrativa se pokusila zbrzdit snahu tehdejšího premiéra Netanjahua o výstavbu nové osady nedaleko od Betléma. Po krátkém přerušení byla výstavba obnovena. Administrativa Bushe a Cheneyho - nejvíce proizraelská, kam paměť sahá - si nevedla o nic lépe. V osadě Har Homa postavené na území s názvem Džabál Abú Ghnajm s cílem odříznout Betlém od Jeruzaléma dnes žije 19 000 osadníků.

Tento cyklus se stal postupně tak bizarním a matoucím, že si Palestinci nejsou jistí, zda by nakonec neměli doufat v pokračující napětí s Izraelem (které obvykle k výstavbě nových osad nevede) namísto pokračujícího vyjednávání (jež je obvykle záminkou k další výstavbě). Pátého ledna 2007, tedy v den, kdy se tehdejší premiér Ehud Olmert sešel s americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou, vyhlásilo izraelské ministerstvo výstavby a bydlení veřejnou soutěž na výstavbu dalších obytných jednotek v Ma'ale Aduminu, výlučně židovské osadě na okupovaném západním břehu.

Kdykoliv se Izraelci postaví v otázce osídlování celému světu, jak se nyní znovu děje, američtí i jiní představitelé toto rozhodnutí pochopitelně "odsoudí" a vyjádří nad ním "politování". Navzdory těmto několika málo prohlášením a případně i nesouhlasné rezoluci OSN je však schéma vytvořené v průběhu posledních čtyřiceti let zřejmé: rozhodnutí platí.

Izrael by to měl zaplatit

Jeff Aronson, vysoce postavený vědecký pracovník washingtonské Nadace za mír na Blízkém východě, dospívá k závěru, že nejvyšším izraelským představitelům se v této otázce i nadále bude dařit šálit americké protějšky. Někteří vůdci izraelské pravice, například Menachem Begin, Jicchak Šamir nebo Netanjahu, se svými úspěchy při osídlování veřejně chlubili a chlubí. Jiní izraelští představitelé, mimo jiné i Jicchak Rabin, Ehud Barak a Ehud Olmert, "nalevo řečnili a napravo stavěli".

Palestinci jsou uvězněni v Hlavě XXII: budou-li trvat na zmrazení osídlování, začne Izrael preventivně stavět nové osady. Pokud a dokud Izrael nezaplatí za své nezákonné aktivity na okupovaných územích vysokou cenu, lze si jen těžko představit, že mírový proces bude slavit úspěch.

© Project Syndicate, 2009.

o autorovi

Daúd Kattáb je bývalým profesorem Princetonské univerzity, nyní generální manažer společnosti Community Media Network.



Video