Big Band Gustava Broma nadále existuje, albem slaví sedmdesát let

Helena Vondráčková výtečně scatující, orchestr Gustava Broma ve formě, která z něho dělala těleso mezinárodního formátu. To jsou některé z momentů alba, které se objevilo na trhu. Recenzuje je Lubomír Dorůžka.

Obal alba Gustav Brom live | foto: Radioservis

Album Gustav Brom live, vydané k 70. výročí založení orchestru Gustava Broma (1921-1995), nelze vlastně mluvit o reedici: tyto rozhlasové nahrávky, pořízené s účastí spontánně reagujícího obecenstva, dodávající příjemnou atmosféru, vycházejí na CD poprvé. Jsou mezi nimi ovšem též standardní čísla bromovského repertoáru, která v jiných podobách (ať už studiových nebo živých) kdysi vyšla na LP deskách. Ty jsou dnes prakticky nedostupné a vlastní je pouze pamětníci. Nynější CD tak může současným posluchačům připomenout, co pro náš jazz znamenaly big bandy, z nichž Orchestr Gustava Broma existuje - byť s nesrovnatelně menší frekvencí vystupování - dodnes.

Gustav Brom slaví sedmdesátku v brněnském rozhlasu 22. května 1991

To je vážně Helena Vondráčková!

Bromova usilovná práce přinášela existenční základnu jeho stálým členům, z nichž vyrůstali přední čeští sólisté, skladatelé i aranžéři. Tady slyšíme například stabilní bromovské opory jako trumpetistu Jaromíra Hniličku, trombonistu Mojmíra Bártka nebo barytonsaxofonistu Josefa Audese. Škoda, že text v bookletu nepřipomenul u jednotlivých nahrávek alespoň jejich jména. Kromě toho Bromova dramaturgie mohla sloužit i coby výkladní skříň pro hostující sólisty, které na letošním CD můžeme slyšet v nahrávkách prakticky neznámých: kupříkladu Jiřího Stivína v jeho lidové parafrázi Vlk mi radu dal (1972) nebo Luďka Hulana v Bye Bye Blackbird (1976).

O desce

GUSTAV BROM LIVE.

Nahrávky z let 1968-2009.

CD, stopáž 78:17 minut.

Vydal Český rozhlas Brno

Navíc, v období železné opony, se Bromovi podařilo téměř pravidelně dovážet i vynikající sólisty ze zahraničí. Album to připomíná vynikajícím snímkem Marka Murphyho Davisovým All Blues (1969) nebo nahrávkou Maynarda Fergusona At The Sound Of The Trumpet (1968), ale především téměř objevným scatem rumunské zpěvačky Aury Ursiceanu Air Mail Special (1974). V boji za přežití bylo nutné kombinovat muzikantský vkus s převládající módou: tak mohou z dnešního hlediska působit jakoby tradicionalisticko-countryové nahrávky americké zpěvačky Betty Dorsey (Down By The Riverside, Swing Low Sweet Chariot, 1977) nebo polského vokálního kvinteta Vox (Operator A Day By Day, 1987).

Laďa Kerndl naslouchá Gustavu Bromovi

Jako příjemné překvapení vyznívá, do jaké míry byl tehdy jazzový výraz vlastní i tuzemským zpěvačkám přicházejících z oblasti popu. My Funny Valentine (1968) představuje Helenu Blehárovou jako sólistku osobitého jazzového cítění. U Take the A Train (1978) jsem nevěřil, že jde o Helenu Vondráčkovou, a teprve pořadatel alba Max Wittmann a bromovský specialista Jan Beránek mě přesvědčili, že Helena Vondráčková - tehdy pod vlivem muzikanta Luďka Švábenského - dovedla na pražském Mezinárodním jazzovém festivalu tak dokonale zazpívat scat, byť zřejmě předem připravený.

Letmá plavba současností

Ale kompakt obsahuje i nahrávky, kdy kormidlo Bromova orchestru převzal Vlado Valovič z Bratislavy. Archiv brněnského rozhlasu z toho období nabízí čtyři snímky z let 2003 až 2009 se zpěvákem Petrem Lipou, s trumpetistou Jurajem Bartošem a s altsaxofonistou Radovanem Tariškou. Oba instrumentalisté se řadí do generace třicátníků, stojí v popředí svých nahrávek, a rádi bychom od nich slyšeli i víc. Považujme to tedy za dobrou předzvěst - i když vyhlídky na CD s big bandy, které přežily svou už téměř půlstoletou historii, nejsou právě růžové.

Čestné místo na brněnském Ústředním hřbitově má také dirigent Gustav Brom