Organizátoři slavnostního zahájení olympijských her v Pekingu nachystali dopodrobna secvičenou podívanou zahalenou do nacionalistického kýče. Obrazy, které dávají vzpomenout na Hitlerovy pochodující úderné oddíly, jsou samozřejmě tím posledním, co si vedoucí čínští představitelé na "své“ olympiádě přáli; oficiální čínský nacionalismus koneckonců hlásá "pokojný vzestup“ země v idyle "harmonického rozvoje“. Z estetického ani politického hlediska však tato paralela není tak úplně přitažená za vlasy.
Tím, že si k navržení generálního plánu pekingských her vybrala čínská vláda Alberta Speera mladšího, syna Hitlerova oblíbeného architekta a hlavního projektanta olympijských her v Berlíně v roce 1936, sama se přihlásila k radikální politizaci estetiky, která byla charakteristickou známkou totalitních režimů dvacátého století. Podobně jako tyto režimy, ať už fašistické, nebo komunistické, se také čínské vedení snaží proměnit veřejný prostor a sportovní události ve viditelný důkaz vlastní způsobilosti a mandátu vládnout.
Olympiáda jako jeviště
Speer mladší byl pověřen navržením generálního plánu přístupu do olympijského komplexu v Pekingu. Jeho návrh se zaměřil na výstavbu impozantního bulváru, který propojí Zakázané město s Národním stadionem, kde byla olympiáda slavnostně zahájena. Plán jeho otce na vybudování "Germanie“ – tento název vybral Hitler pro Berlín, který hodlal po druhé světové válce vytvořit – se rovněž opíral o podobně mohutnou centrální osu.
Čínští vládci vidí v olympiádě jeviště, na němž mohou světu demonstrovat výjimečnou vitalitu země, kterou v uplynulých třech desetiletích vybudovali. Tato demonstrace přitom slouží ještě důležitějšímu domácímu politickému cíli: další legitimizaci pokračující vlády tohoto režimu v očích obyčejných Číňanů. Vzhledem k tomuto úkolu byl architektonický jazyk bombastična a velikášství téměř zákonitý.
Peking jako Berlín
Není tedy překvapením, že olympijské hry v Pekingu budou možná připomínat nestoudné hry, jež v roce 1936 okouzlovaly führera a uchvacovaly německé masy. Podobně jako olympiáda v Pekingu byla i ta berlínská koncipována jako velké sebezviditelnění se. Nacistická propagandistická mašinerie Josefa Goebbelse pracovala na plné obrátky. Sportovní obrazy – použité s geniální působivostí ve věhlasném dokumentu Leni Riefenstahlové – měly navozovat spojení mezi nacisty a starými Řeky a potvrzovat nacistický mýtus, že Němci a německá civilizace jsou skutečnými pokračovateli "árijské“ kultury z dob klasické antiky.
Při navrhování generálního plánu pro olympijské hry v Pekingu se Speer mladší, uznávaný architekt a urbanista, stejně jako jeho otec pokusil vytvořit futuristickou globální metropoli. Jazyk, který použil, aby prodal svůj návrh Číňanům, se samozřejmě velmi lišil od slov, jimiž jeho otec prezentoval své plány Hitlerovi: Namísto zdůrazňování pompéznosti návrhu kladl Speer mladší důraz na jeho ekologičnost. Dva tisíce let staré město Peking se mělo přenést do hypermoderny, zatímco plán jeho otce pro Berlín 1936 byl, řečeno jeho slovy, "jednoduše megalomanský“.
Otcovy hříchy by se pochopitelně nikdy neměly přenášet na syna. Pokud si však syn jako v tomto případě vypůjčí základní prvky architektonických principů svého otce a slouží režimu, jenž se snaží využít her v podstatě ke stejným účelům, na nichž si zakládal Hitler, nehlásí se ochotně k těmto hříchům?
Triumf totalitní vůle
Totalitní režimy – nacisté, Sověti v roce 1980 a dnes Číňané – touží pořádat olympijské hry, aby signalizovali světu svou nadřazenost. Čína věří, že našla vlastní model rozvoje a modernizace, a její vedoucí představitelé přistupují ke hrám stejně jako kdysi nacisté a Leonid Brežněv: jako k nástroji, jak "prodat“ jejich model světovému publiku.
Je zřejmé, že Číňané absolutně postrádali politický cit, když si vybrali architekta, jehož jméno je spojeno s tak temnými historickými konotacemi. Samotné jméno Speer pravděpodobně nemělo pro činitele, kteří architekta vybrali, žádný význam. Toužili uspořádat olympiádu, která předvede světu jejich obraz, a Speer mladší, jehož otec tak mistrně zvládl architekturu moci, jim toto zadání splnil.
Realizace olympijské vize Speera mladšího a jeho klientů znamená konec vítaného mezidobí. Po skončení studené války byla z her několik let vyloučena politika. Zlatá medaile byla vyjádřením sportovních dovedností a obětavosti jednotlivých sportovců, nikoliv údajných ctnostní politického systému, který je "vyprodukoval“.
Nyní jsme se však vrátili k estetice politické fascinace, která se odráží v cíli deklarovaném vládou hostitelské země, totiž že Čína by měla získat více zlatých medailí než kterákoliv jiná země kdykoliv předtím. A jak se olympijská pochodeň, jejíž předávání je rovněž dílem nacistů, neboť bylo poprvé použito na berlínských hrách, blížila k bulváru moci Speera mladšího, bylo stále jasnější, že svět bude muset znovu přihlížet triumfu totalitní vůle.
© Project Syndicate, 2008.
. Nina ChruščovováAutorka vyučuje mezinárodní vztahy na New School University v New Yorku. Je autorkou knihy Imagining Nabokov: Russia Between Art and Politics (Jak si představit Nabokova: Rusko mezi uměním a politikou). |
