„I když je většina našich pacientů v umělém spánku, přistupujeme k nim, jako by byli při vědomí. Snažíme se je povzbudit, vyzvednout drobné posuny k lepšímu v jejich zdravotním stavu, vzít je za ruku, laskavě na ně mluvit, uklidnit je. Být pouze profesionální je málo,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Monika Hastíková.
Pracuje jako specializovaná sestra anesteziologicko-resuscitačního oddělení Uherskohradišťské nemocnice.
Máte za sebou náročné období, které ještě neskončilo. Těšíte se vůbec do práce?
Ano, stále se těším do práce, i když jsme od března ve slušném zápřahu. Víte, díky tomu, že tady pracuji, můžu být nablízku známým, kteří se u nás ocitli. Nemáme už jen anonymní pacienty, bohužel naši péči potřebovali i naši známí, rodinní příslušníci. Mohla jsem držet kamarádku za ruku při úvodu do anestezie. Cítím vlastně i vděčnost.
Změnila se vaše práce s příchodem covidu-19?
Určitě. Pečujeme téměř výhradně o covid-19 pozitivní pacienty. Nikdy jsem neměla příležitost sledovat průběh jedné diagnózy u tolika nemocných. Nový byl i zvýšený hygienický režim.
K vám se dostávají jen pacienti ve velmi vážném stavu. Je to tak?
Téměř všichni nemocní přijedou při vědomí, často se mohou jevit tak, že jejich zdravotní stav není tak vážný. Stačí ale odběr krevních plynů, nízká hodnota saturace kyslíku, dechová nedostatečnost při krátké větě, únava při pohybu a je jasné, že bez pomoci by brzy došlo k totální vyčerpanosti a dušení. Minimum pacientů zvládlo infekt bez napojení na dýchací přístroj.
Monika HastíkováNarodila se v roce 1978 v Uherském Hradišti. Vystudovala střední zdravotnickou školu a následně obor sestra intenzivní péče. Na anesteziologicko-resuscitačním oddělení nemocnice v Uherském Hradišti pracuje 23 let. V posledních letech je součástí paliativního týmu, který pomáhala zakládat. Ten se stará o pacienty trpící nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. |
Změnily se potíže pacientů oproti jaru?
Masovost příjmů covidových pacientů v říjnu a listopadu byla nevídaná. Slovácký armagedon. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Na jaře jsme měli více starších pacientů, s podzimem výrazně přibyli mladší kolem padesáti, šedesáti let.
Jak dlouho nemocný vaši péči potřebuje?
Laická veřejnost si myslí, že na plicní ventilaci je pacient s covidem-19 pár dnů. Ale tak to není. Je to často běh na dlouhou trať. Většinou jsou u nás pacienti minimálně tři týdny na dýchacím přístroji, postupně tzv. odvykají, trénují si dýchat sami. Na jaře jsme pečovali o jednoho pacienta téměř tři měsíce. Je v pořádku doma, dokonce občas zavolá a ptá se, jak se nám daří, jestli jsme zdraví. Je to milé.
Byli jste vyčerpaní?
Samozřejmě. Máte na sobě všechny nutné ochranné pomůcky, přes některé typy respirátorů se dýchá jako přes koberec. Po třech hodinách na boxu s pacientem musíte ven, abyste neomdlela a nepřidala práci kolegům. Jít se vydýchat, napít, zajít na toaletu. A pak můžete zase zpět. Ne jednou jsem na boxu otevírala okno, abych se nadechla studeného vzduchu a mohla pokračovat v práci, která neměla odkladu.
Ale vy jste zvyklí pracovat v ochranných pomůckách, ne?
Ano, už jsme si museli zvyknout, nic jiného ani nezbývá. Oblékáme se do všech těch ochranných pomůcek vlastně už automaticky, už nad tím nemusíme tolik přemýšlet. Délka pobytu na zavřeném boxu s nemocným je rozhodující.
Co vám pomáhá?
Není třeba dobré se před vstupem na box najíst do plnosyta. To není dobrá kombinace. Je vám za chvíli špatně od žaludku. Mezní čas je čtyři hodiny, pak alespoň na chvíli ven, prodýchat se a napít.
Je vaše profese v covidové době problematická fyzicky, nebo psychicky?
Odbornost naší práce si přímo říká o psychické vyčerpání. Staráme se o kriticky nemocné v přímém ohrožení životních funkcí, a to v jakékoli době. „Tančit na žiletce“, je náš každodenní chleba. S covidem-19 či bez něj.
Je to jiné v tom, že ani odborníci o covidu-19 stále nemají dostatek informací?
Víte, já se v tom moc nepatlám, nemám na to čas a ani energii. Mé místo je u lůžka, soustředím se na naše nemocné, jak jim být co nejvíc prospěšná, vracet je spolu s celým týmem zpět do života. S podzimním enormním nárůstem ventilovaných covidových pacientů vzrostl zájem médií a v komentářích jsme pak byli označeni za nastrčené figuranty nebo nám diskutující radili, ať děláme svou práci. Přemýšlela jsem nad tím, že to by bylo velmi málo.
Jak to myslíte?
Vnímáme velkou opuštěnost lidí kvůli zákazu návštěv. Proto se snažíme každý pozdrav od blízkých vyřídit, i když nejsou pacienti ještě v bdělém stavu. Snažíme se, aby věděli, že tam jsme pro ně, že nám záleží na tom, aby se uzdravili. I když jsou v umělém spánku, chytneme je za ruku, laskavě na ně mluvíme, uklidňujeme je.
Říkáte jim, na jakém stupni systému PES zrovna jsme?
To vůbec ne, nesleduji to a nechci se tím vůbec nechat rozptylovat. Chodím jen do práce a domů a televizi nemáme. Když na jaře epidemie začínala, neustále jsme informace sledovali. Pozorovala jsem Itálii, protože to je moje srdeční záležitost. To jsem si říkala, že bychom jim měli pomoct. Ale pak se covid-19 dostal k nám.
Viděla jsem, že pacientům vkládáte do ruky nafouknutou rukavici. Proč?
V rukavici je teplá voda a prohřívá ruce, to děláme běžně. Také se snažíme pacienta uklidnit předtím, než mu lékař provede intubaci dýchacích cest. Ne že jim namlouvám, že to dobře dopadne, protože to samozřejmě nevím. Ale vždycky říkám, že uděláme všechno pro to, aby to tak bylo. Snažíme se jim říct, co se bude dít v nejbližších dnech, i tím se trochu uklidní. A to, že je držím za ruku, byť přes rukavice, mi přijde normální. Kdybych byla na místě pacienta, také bych byla ráda za blízkost druhého člověka. Být pouze profesionální je málo.
Přesto některým pacientům pomoci nedokážete. Jsou mezi nimi v době koronaviru většinou ti, kteří mají řadu jiných zdravotních problémů, nebo i relativně zdraví lidé?
Oboje. Měli jsme i mladého člověka, který měl přidruženou další vážnou diagnózu a zemřel. I když jsme udělali maximum. Byl to poměrně mladý člověk. Zavolali jsme také rodinu, aby se s ním mohla rozloučit. Přijde mi, že to je pro příbuzné důležité, byť je pacient třeba v hlubokém bezvědomí.
Doléhá teď na vás smrt pacientů více?
Musím říct, že jsem se opravdu bála o blízké lidi, kteří byli v kritickém stavu. Nepamatuji si tolik známých a příbuzných na našem oddělení. Ne jednou jsem dostala zprávu: Leží mi tam strýc, nemůžu za ním, mohla bys mu říct, že ho máme rádi? Pečovala jsem i o osoby mně samotné blízké a měla jsem strach. Ležela u nás starší paní, jedna její dcera byla v horečkách s covidem-19 doma, druhá dcera byla v zahraničí. Vyřizovali jsme alespoň telefonické vzkazy i z ciziny a paní za pár dní zemřela.
Měla jste chvilku, kdy jste si říkala, že si najdete jinou práci?
To mne nikdy nenapadlo. Spíš cítím velký vděk. Byť je to někdy v krvi a potu.
Vaše profese patří k nejžádanějším a také ke špatně nahraditelným. Proč jste se pro ni rozhodla?
Moje maminka je zdravotní sestra a pořád mi říkala, že na zdravku prostě nepůjdu. Ale jelikož jsem byla vzdorovitá, tak jsem si tuto práci vybrala. A nelituju. Je to směšné, ale na zdravce jsem viděla film Kam růže nesmějí. To byl starý dokument o sestrách z ARO, o jejich práci a případech a mne to nadchlo. Je to neustálý stres, to ano. Často ale říkám pacientům, když se s nimi loučíme, aby se nám někdy přišli ukázat. A někteří chodí. To je nejvíc. Když vidím člověka, který u nás ležel, jak nakupuje ve městě. To je největší radost.
