„Expedice s názvem Mezinárodní astronomický seminář čítala dvacítku astronomů z Československa. Vedl ji tehdejší ředitel valašskomeziříčské hvězdárny Bohumil Maleček,“ říká odborný pracovník hvězdárny a knihovník Radek Kraus.
Vyrazila v květnu roku 1969 a zamířila do Jugoslávie na pozvání tamní přírodovědné společnosti. Tuzemští astronomové měli pomoci jugoslávským kolegům vybudovat síť pozorovatelen a zapojit do pozorování Slunce místní amatéry. Jadranské pobřeží k tomu nabízí ideální podmínky díky velkému počtu jasných dnů a nocí.
„Zároveň v tom byly obchodní zájmy, neboť pobřeží na konci 60. let nebylo ještě tolik navštěvované a pozorovatelny s mobilními dalekohledy představovaly pro turisty vítanou atrakci,“ doplnil mluvčí hvězdárny Josef Beneš.
Ještě v témže roce, v srpnu, se uskutečnila druhá cesta. A právě tu detailně zaznamenal odborný pracovník valašskomeziříčské hvězdárny, pozorovatel Slunce a meteorolog Milan Neubauer.
Byl jedním z trojice, která expedici vedla, doplnil ji ředitel brněnského planetária Karel Raušar.
„Specializoval se na astronomické fotografie a proměnné hvězdy a byl zároveň předsedou Kabinetu pro hvězdárny a planetária, který tvořil součást ministerstva školství,“ popsal Kraus.
Astronomie za sebou měla v 60. letech obrovský rozmach, o desetiletí dříve v zemi vznikla síť hvězdáren. Ta hlavní byla v Praze na Petříně, pod ni spadala krajská pracoviště a ta zase řídila množství menších hvězdáren. Tady organizovali astronomické kroužky pro veřejnost, jež se těšily značné oblibě.
„Máme dokumenty třeba o kurzu matematiky, který trval čtvrt roku a měl sedmdesát účastníků. Valašskomeziříčská hvězdárna ve spolupráci s gymnáziem nabízela i dvouleté pomaturitní studium astronomie,“ přiblížil Kraus. Absolventi takového studia pak měli druhou maturitu a mohli buď pracovat v hvězdárnách, nebo pokračovat ve studiu. Byli i součástí zmíněné expedice.
Ta se v srpnu 1969 vydala na místo určení, do kempu Čikat na ostrově Velki Lošinj, rozdělena na dvě části. Její vedení mělo k dispozici osobní vozy, jimiž přepravili i astronomické vybavení. Zbytek expedice jel přímým rychlíkem z Prahy do Rijeky. Cesta trvala zhruba 25 hodin. Hlavním úkolem bylo pozorování a sběr vědeckých dat.
Spolupráce odborníků nepřečkala normalizaci
„Bez Slunce by na Zemi nebyl život, proto je důležité vědět, jak se Slunce chová a co se s ním děje,“ vysvětlil Kraus. Kromě toho je to snadno pozorovatelná hvězda, na rozdíl od jiných je dostatečně blízko. „Pozorovat se dají projevy sluneční aktivity, sluneční skvrny, eruptivní události, a když nastává zatmění slunce, můžeme pozorovat jevy které jindy nejsou viditelné,“ doplnil.
Původně měli tuzemští astronomové v plánu rozsáhlá odborná pozorování, na něž jim však, podle deníkových záznamů, téměř nezbýval čas. Přes den zaškolovali amatéry do technik pozorování a večery věnovali přednáškám pro veřejnost. Také tady se setkali se zájmem, v průměru měly jejich přednášky okolo 130 posluchačů.
Kromě toho stavěli betonovou plošinu, aby měli stabilní zázemí pro techniku. Vzniknout měla každoročně se opakující astronomická konference s mezinárodní účastí. Po slibném rozjezdu ale projekt skončil. „Důvodů mohlo být více. Možná to pro jugoslávskou stranu bylo příliš nákladné,“ naznačil Kraus.
Definitivní tečku ale udělala začínající normalizace. V roce 1970 nedostalo vedení expedice povolení vycestovat a ani později už na projekt nenavázali. „Možná se úřady obávaly, aby astronomové neemigrovali přes Jugoslávii třeba do sousední Itálie,“ uvažoval Kraus.
Podívejte se na archivní video:
