Přesto jeho práci znají celé generace, i když to možná ani nevědí. Prager totiž vytvořil koncept lehkých zavěšených fasád z takzvaných boletických panelů, které se v 70. a 80. letech hojně využívaly na veřejných stavbách jako národní výbory, školy či polikliniky.
„Časem v běžné produkci zplaněly – a rozplevelily se,“ uvádí o nich web Archiweb.
Původně šlo o převratnou novinku, kterou Prager použil na začátku 60. let na stavbě Ústavu makromolekulární chemie Československé akademie věd v Praze na Petřinách. Inspirovala jej návštěva USA, kde se závěsné fasády používaly. Zjednodušeně řečeno se jimi obalila konstrukce budovy. Koupit licenci však nebylo myslitelné, a tak musel Prager nejen vymyslet konstrukční systém, ale také zajistit materiál.
„Továrnu na výrobu panelů doslova vydupal ze země, ale podcenil jednu věc, pro socialismus typickou. Když už se někde vyrábí díly, musí se používat,“ řekla v rozhovoru autorka knihy o Pragerovi Radomíra Sedláková.
Mnoho lidí mělo nakonec jeho fasádní systém za architekturu poplatnou době, Prager sám si však komunistickou stranu držel od těla. Což mělo za následek i to, že pod svými návrhy dlouhá léta nesměl být podepsaný.
Ceněná ovšem byla Pragerova práce především proto, že ji promýšlel do nejmenších detailů, a to i z provozního hlediska. Jeho budovy mají logiku a řád. Už v „makrokouli“, jak se Ústavu makromolekulární chemie přezdívalo, projektoval posuvné stěny, které umožňovaly zvětšit nebo zmenšit prostor sálů podle potřeby.
Architekt, stavitel, vizionář. Galerie představuje dílo Karla Pragera |
Laboratoře měly logické dělení na část laboratorní a část pro studium. Myslel i na detaily typu vestavných skříní. Založil studio Gama a s kolegy pracoval na vývoji celého systému variabilních příček, které v sobě měly skříně či police.
Makrokouli předcházely realizace bytových domů. Jeden z nich vznikl ve druhé polovině 50. let v Otrokovicích u Společenského domu. Šlo o experimentální stavbu, při níž Prager společně se starším kolegou Karlem Janů využili panely. Byly vyzděné z cihel, na místo je však přivezli vcelku, což stavbu zrychlilo.
Prager využíval soudobé materiály, nové konstrukce a držel se kréda, že „architektura je jednota času, místa a děje“, jak zmiňuje ve své knize Sedláková.
Vůbec nejznámější Pragerovou realizací je přestavba komplexu budov pro Národní, později Federální shromáždění v Praze. Jeho jádro tvoří historicky chráněná budova bývalé burzy, nad kterou Prager s kolegy Jiřím Albrechtem a Jiřím Kadeřábkem umístili další budovu ze speciálních nosníků.
Nejošklivější stavba Prahy je Federální shromáždění, rozhodli čtenáři |
„Vznáší se“ nad původní stavbou i její dostavbou dole na zemi. Také tady použili autoři v té době převratné novinky, například strukturální fasádu, a v interiéru našel uplatnění systém Gama. Stavbu provázely, a stále provázejí, kontroverzní reakce.
Ačkoliv Prager odešel z Kroměříže velmi brzy a střední školu studoval v Brně a vysokou pak v Praze, kterou spojil se svým profesním životem, ve městě na něj nezapomněli. Věnovali mu i letošní Den architektury.
