„Nevím, kdo ho jako látací nástroj do katalogu původně zanesl. Možná někdo, komu bylo trapné, že by Římané dělali takové pošetilé věci, nebo kdo si to ani nedovedl připustit,“ soudí archeolog Rob Collins z Newcastle University.
Když artefakt uviděl poprvé on, hned si pomyslel, že je to penis. Jenže na rozdíl od jiných, které se našly dříve a byly miniaturní, je velký, v životní velikosti. Proto se tým, který dal spolu s Robem Sandsem z University College Dublin dohromady, musel bez předsudků oddat přemýšlení, k čemu dřevěná věc sloužila. „Museli jsme doširoka rozhodit sítě úvah, k čemu šestnácticentimetrový falus vyřezaný ze dřeva sloužil,“ popisuje.
Pobít, vypálit, zmizet. Caratacus děsil Římany gerilovým válčením Pro Římskou říši v Británii byl nepřítelem číslo jedna. Bránil kmen, půdu, lid. Okupantská vojska deptal vojevůdce Caratacus se svými mobilními jednotkami partyzánskými útoky. Když taktiku změnil a vsadil na velkou, otevřenou bitvu, skončil zajatý v Římě. Císař ho však nechal žít. |
„Přineslo to velmi zajímavé diskuze,“ naznačil listu The Guardian.
Je to falus
Ve své studii, vyšla v magazínu Antiquity, autoři shrnují, že dvou a trojrozměrné falická zobrazení byla ve starořímském světě všudypřítomná. Vyjadřovala erotická témata, měla však též magickou funkci a měla chránit před zlými silami, čarami a kletbami. Penisy najdeme na freskách, mozaikách, jako měděné, kovové, kamenné artefakty, případně z kostí. Dřevěné věda dosud neznala, protože dřevěných starořímských objektů se kvůli ohni a procesu tlení zachovalo obecně jen málo.
Pevnost Vindolanda u Hadriánova valu v severní Anglii však díky specifickým, anaerobním podmínkám dřevěné předměty uchránila. Našlo se jich v nich na dva tisíce. Jedním z nich byl i šestnáct centimetrů dlouhý kolík, s maximálním průměrem něco přes čtyři a půl centimetru. Původně jej vindolandské muzeum označilo za látací nástroj, možná nejen kvůli morálním ohledům, ale též proto, že se v roce 1992 našel v jámě s oděvními doplňky.
Autoři studie však nesouhlasí. „Interpretaci dřevěného objektu přehodnocujeme. Je to dřevěný falus,“ míní vědci. I proto, že je na něm milimetr až tři milimetry široká vyrytá linka, která zřejmě odděluje žalud.
Dřevěný penis, asi ano. Ale k čemu?
Studie v magazínu Antiquity rovněž vyslovuje hypotézu, k čemu dva tisíce let starý dřevěný penis sloužil. „Víme, že starověcí Římané a Řekové používali sexuální pomůcky, předmět z pevnosti Vindolanda by mohl být jednou z nich,“ cituje Collinse BBC. Pokud by tomu tak bylo, bylo by to první římské dildo, které archeologie vědě vydala. „Že dilda používali, víme z řecké a římské poezie a jiného umění. Nenašli jsme však žádné archeologické příklady,“ dodal.
Mýtus císaře Nerona. Jeho pověst deformovaly fake news Dekadentní, hysterický, megalomanský, násilný. Historická líčení dala římskému vládci Neronovi tu nejhorší reputaci. Jenže ne zcela právem. Z velké části jsou dílem propagandy jeho protivníků. „Došel jsem k závěru, že téměř vše, co si myslíme, že o něm víme, je špatně,“ říká kurátor výstavy v Britském muzeu. |
Jenže paleta využití unikátního předmětu je širší, vědci mají mnohem víc domněnek. Jako dildo totiž artefakt nemusel sloužit pro potěšení. „Je třeba si být vědomi toho, že by bylo příliš jednoduché zaškatulkovat předmět jako neškodný, košilatý objekt pro sexuální uspokojení. Mohl to být nástroj pro reprodukci vztahů mocenské nerovnováhy a podřízení,“ líčí Collins pro CNN. Dildo mohl používat například majitel otroků pro týrání muže nebo ženy, které měl ve vlastnictví, nebo pro vyjadřování své nadvlády.
Mohl však mít i méně bestiální využití. Sloužit mohl i jako palička do hmoždíře na drcení a míchání směsí pro kuchyni, medicínu, kosmetiku. Tvar penisu by poté přípravě dodával kouzelné účinky, na ochranu, moc, mužskou sílu, potenci.
A nakonec mohl být součástí mužské sochy nebo jiné struktury, partií, na kterou lidé sahali, aby jim přinesla štěstí. To byl v římské říši obvyklý rituál, uvádí studie. Server Insider však poznamenává, že tato hypotéza má problém. Nevysvětluje, proč je tedy objekt opotřebovaný na obou koncích, jak na pravděpodobném žaludu, tak na opačném konci.
Pevnost Vindolanda se skládala z nejméně devíti tvrzí, vznikla ke konci prvního století našeho letopočtu a Římané ji využívali zhruba do poloviny pátého století. Nacházela se u Hadriánova valu v severní Anglii, v hrabství Northumberland, poblíž města Hexham. Tím zajímavější nález to podle Collinse je, používal-li se opravdu jako erotická pomůcka. „Je svým způsobem ohromující, že se našla tady, na severním okraji impéria, nikoli na jihu, dole, v bohatém srdci římské Itálie,“ míní Collins.
