Bojovnice. Úsilí tularoských vede Tina Cordova.

Bojovnice. Úsilí tularoských vede Tina Cordova. | foto: ČTK

První atomovka zabíjela ještě před Hirošimou. Vraždí dodnes

  • 167
Daň na životech si atomová bomba poprvé vybrala ještě před Hirošimou a Nagasaki. A vybírá si ji dodnes. Životy lidí u Tularosy v Novém Mexiku, kde americká vláda provedla první testovací explozi, ničí dodnes. A dodnes též bojují tamní obyvatelé za odškodnění a omluvu. Stále marně.

Některé zážitky z mládí jsou nezapomenutelné. A Barbara Kentová se ani jako důchodkyně nedokázala vymanit ze vzpomínek na taneční tábor, kterého se s kamarádkami účastnila ve svých dvanácti letech. Kemp Ruidoso byl radostným místem, se spoustou her a dobrodružství. Pamatuje si dobře i na to, jak se ráno 16. července ozvala ohlušující rána. Zem se zatřásla tak, až spadla z palandy na zem.

Vzpomíná si, že byť bylo půl šesté ráno a mělo se rozednívat, venku bylo světlo jako v pravé poledne. A vítr byl tak horký! Když pak z nebe začal padat jemný bílý prášek, vypadalo to, že sněží. „Sníh a v červenci, v Novém Mexiku, to bylo k neuvěření,“ vyprávěla. „Hrály jsme si v tom nevysvětlitelném počasí, v noci, ale za denního světla, venku. Padající vločky jsme chytaly na jazyk, a nabíraly si ten bílý popel na obličej.“

O čtyřicet let později zůstala Kentová jako jediná ze dvou tuctů dívek, které se kempu účastnily, naživu. Všechny její přítelkyně z dětství už byly dávno mrtvé, většina se nedožila ani čtyřicítky. Postupně je zabily rakovinné nádory, leukémie, zhoubná bujení. „Nebyla to náhoda,“ dodává. „Kvůli utajení nás nechali hrát si s věcí, která nás všechny zabila.“

Dětský tábor Ruidoso v Novém Mexiku totiž ležel jen čtyřicet kilometrů od místa, kde byla v polovině července 1945 otestována první atomová bomba na světě.

Výbuch na vlastní kůži

Nad otázkou, kde vlastně vyzkoušet výsledek práce projektu Manhattan, a přitom neohrozit utajení, nestrávili výzkumníci z laboratoří v Los Alamos mnoho času. Armáda jim k tomu předem vyčlenila prostor v Novém Mexiku, v povodí řeky Tularosa. Víc se nediskutovalo.

Dnes se tu nachází uzavřený prostor armádní střelnice White Sands, ale v roce 1945 nebylo místo zdaleka tolik izolované. Bylo víceméně volně přístupné a poměrně zasídlené. V okruhu 240 kilometrů od místa plánovaného k výbuchu Trinity tehdy žilo téměř půl milionu lidí.

Vesměs hispánského nebo afroamerického původu, potažmo obyvatel z řad „prvních národů“, indiánů. Což je dost možná jedním ze spekulativních důvodů, proč se nikdo neobtěžoval místní předem varovat. Plošná evakuace obyvatel by k experimentu připoutala nežádoucí pozornost a mohla by kompromitovat celý projekt. A to vzhledem k proinvestovaným miliardám dolarů nebylo vhodné.

Navíc prý nikdo z laboratoří předem nepočítal s až takovou brizancí. Ani s radioaktivním spadem, který se, hnán větrem, rozptýlil neplánovaně o stovky kilometrů dál. Zkušební exploze Trinity tak znenadání vstoupila do životů desítek tisíc nic netušících lidí.

Ukazovat se to začalo hned v následujících dnech.

Na rodinné farmě Oscuro, vzdálené od místa výbuchu 70 kilometrů, uhynula po „smršti bílých vloček“ všechna kuřata a hlídací pes. V Chupadera Mesa, padesát kilometrů od epicentra, utrpěla újmu stáda krav. Na jejich kůži se objevily silné popáleniny, línala jim srst. V Binghamu, který ležel jen devatenáct kilometrů od místa exploze a kde obyvatelé absorbovali záření o síle 6,5 rentgenu každou hodinu, pociťovali místní slabost, únavu a nevolnost.

A to byl teprve začátek.

Všechno je v nejlepším pořádku

Všichni dotčení měli pochopitelně spoustu otázek, ale armáda ani americká vláda pro ně žádné odpovědi připravené neměly. Snad jen, že došlo k řízené explozi v muničním skladu, jinak je všechno v naprostém pořádku.

Varování před možnými zdravotními následky nepřišlo ani poté, co byly o pár týdnů později shozeny atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki a vyvíjená zbraň alespoň formálně přestala být tajemstvím.

Obyvatelé v povodí Tularosa si tedy dál počínali bezstarostně. Neomezovali se v přístupu ke kontaminovaným vodním zdrojům, neobávali se konzumace výpěstků z radiací zasažené půdy, dál si obkládali domy a zahrádky „modrým a zeleným sklem“, tedy silně radioaktivní taveninou.

Že něco není zcela zjevně v pořádku, upozornila vládní instituce oficiálně poprvé v roce 1947 státem pověřená doktorka z Roswellu, Kathryn S. Behnke. Už trochu tušila, odkud vítr vane, a tak komunikovala přímo se Staffordem Warrenem, který měl v projektu Manhattan na starost radiační bezpečnost.

Statistika novorozeneckých úmrtí se totiž v regionu radikálně proměnila. I když Nové Mexiko nepatřilo ke zrovna hospodářsky vyspělým oblastem, kojenci tu často neumírali. Nanejvýš šlo o jednotlivé případy ročně. Jenže tragický počet však hned od srpna 1945 poskočil z nul a jedniček na pětatřicet měsíčně.

Zajímala se o to, jestli s tím nemohou mít něco společného laboratoře v Los Alamos. A pak ještě konkrétněji, jestli s tím nemůže mít něco společného výbuch z 16. července 1945. „V celonárodním průměru jsme žádné zvýšení novorozenecké úmrtnosti nezaznamenali, a mohu vás ujistit, že bezpečnost a zdraví lidí ve vaší oblasti nebyly žádným způsobem ohroženy,“ zněla odpověď.

Tularosa byla horší než Hirošima

Zkušební test Trinity nezabíjel jen ty, co ho zahlédli. Ozvěnou plošně zvýšené radioaktivity hubil v následujících generacích tisíce lidí po celém regionu. „Lidé umírali napravo i nalevo,“ vypráví Gloria Herrera, obyvatelka Tularosy. „Nikdo tady nevěděl, proč je kolem tolik smrti. Mrtvé jsme přestali počítat.“

Herrera je předposlední zástupkyní své rodiny, ostatní blízké příbuzné i vlastní děti už pohřbila. Většinou kvůli nemocem spojených s rakovinou. Počítá se k těm, kteří si v Novém Mexiku říkají downwinders. To proto, že „stáli po směru větru“, který od kráteru Trinity unášel radioaktivní prach.

Oficiálně se sdružení Downwinders začalo utvářet až v devadesátých letech. Poté, co byli americkou vládou v rámci Zákona o kompenzaci vystavení radiace, tzv. RECA, odškodněni obyvatelé států Nevada a Utah. I ti si užili své, poté co se začaly testovat jaderné zbraně na střelnici u Frenchman Flat.

„Ale tam byla jiná situace,“ vysvětluje Herrera. „Nejbližší osídlení leželo v Nevadě 240 kilometrů od místa výbuchu. Tady bydleli lidé i v třicetikilometrové vzdálenosti. Jim se dostalo zadostiučinění, omluvy a kompenzací. Nám se nikdo omlouvat nechtěl. Osobně se domnívám, že by to pro ně bylo doznáním vlastní chyby. A proto o tom chtěli i nadále pomlčet. My jsme malí, slabí, bez vzdělání a politické síly.“

O tom, že situace v povodí Tularosa byla odlišná než na testovací střelnici v Nevadě nebo v Japonsku, nepochybuje ani fyzik Joseph Shonka. Záleží totiž na průběhu exploze a na tom, kde k ní dojde.

„Bomby nad Hirošimou a Nagasaki byly odpáleny ve výšce 600 a 500 metrů nad zemí, povrchu se nedotkly. Proto také do svého oblačného hřibu nenasály tolik materiálu a neprodukovaly pak takové množství spadu,“ vysvětluje Shonka. „Naopak Trinity byla pozemní exploze, která do sebe nasála velký objem nečistot. Ty se v mraku smísily s radioaktivním materiálem, vše se roztavilo. A jak se mrak ochlazoval, docházelo ke kondenzaci a ve formě popílku pak ty radioaktivní fragmenty vypadávaly ven.“

Trinity zamořila spadem výrazně větší plochu než Hirošima a Nagasaki. Zvýšenou radioaktivitu je ještě dnes možné naměřit na ploše větší než sedm tisíc kilometrů čtverečních. Ve směru, kterým 16. července 1945 vanul vítr.

Dědictví radioaktivní chudoby

V čele novomexických Downwinders dnes stojí dvaašedesátiletá Tina Cordova z Tularosy. Samotnou explozi nezažila, ale vyrůstala na farmě, stojící jen 75 kilometrů od místa výbuchu.

Poprvé se sama s rakovinou štítné žlázy musela poprat v devětatřiceti letech, nyní se léčí s rakovinou hrtanu. A zatím marně bojuje za spravedlnost pro své sousedy. Jejím cílem je vymoci omluvu od státu a odškodnění. Stejně jako se to podařilo 26 tisícovkám ozářených lidí v Nevadě a Utahu.

Legislativně snadné to však není a čas se krátí. Předně, žádnou studii o výskytu rakoviny v místní populaci, případně studie o vlivu ozářením indukovaných nádorech, v regionech Nového Mexika žádná vládní instituce oficiálně neprováděla. Jako by se tu nic mimořádného nedělo. Dalším problémem je, že ona RECA, která by měla přinést kýžené kompenzace, má vypršet v roce 2024.

Je to paradox, následky prvního jaderného výbuchu přežijí legislativu, která má poškozeným pomoci. „A i tak je poplatná těm, kteří byli ozářeni před rokem 1962,“ dodává. „Netýká se těch z druhé generace, kteří musí žít s rakovinou.“

Primárním motivem paní Cordovy proto je, aby vláda uznala svou chybu a konečně nabídla regionu Tularosa odpovídající pomoc.

Cordova hovoří o tom, že v chudé Tularose akceleruje jaderný výbuch i po téměř osmi dekádách bídu. „Život tady je konstantním cyklem chudoby, ve které jsme uvězněni. Lidé tu nemohou budovat něco jako mezigenerační bohatství, protože musí platit přemrštěné sumy za léky a léčbu rakoviny. Všichni tu na ně sobě nebo svým příbuzným přispíváme. Nemůžeme poslat děti na školu, nemůžeme jim postavit dům. Musíme žít s rakovinou, kterou jsme si nezavinili,“ shrnuje.

První atomová bomba začala zabíjet v červenci 1945 v Novém Mexiku. A zabíjí dodnes.