Vrah ilustrátorem. Nezapomněl na klauna
John Wayne Gacy vystupoval jako klaun, na oslavách narozenin, na rodinných sešlostech.
Možná až příliš syté barvy, pohádkové postavičky a malé děti při okrajích, příroda na pozadí. A v centru ilustrací otylý klaun. Tak vypadaly obrazy, které za mřížemi produkoval John Wayne Gacy. Od roku 1982, kdy byl vsazen do zvláštního bloku státní věznice v Illinois, jich vytvořil přes dvě tisícovky. Všechny měly obdobné prvky, občas ozvláštněné lebkami, vyobrazeními Elvise Presleyho, květinami, ptáčky, motýlky.
Znalci označovali plátna přízviskem art brut nebo outsider art. Stala se nesmírně populárními. Tucty obrazů se dočkaly výstav v galeriích, některé exempláře byly vydraženy za 20 tisíc dolarů.
Obliba těchto děl však neodkazovala ani tak na jejich grafickou kvalitu jako spíš na autorovo jméno a jeho soudní záznamy. Gacy totiž sexuálně zneužil, umučil a zavraždil 33 nezletilých chlapců, které pak pohřbíval ve sklepě svého domu. Oběti si přitom nezřídka vybíral na narozeninových oslavách, na nichž hrál ústřední roli. Právě jako zábavný klaun.
Spíš jen únava než lítost. John Wayne Gacy po celonočním výslechu 22. prosince roku 1978
Ve vězení se Gacy věnoval malování obrazů.
Když se v roce 1994 dočkal smrtící injekce, zvýšila se cena jeho obrazů o jeden řád. Nápad Arts Factory, kalifornské galerie umění, vydražit Gacyho díla a vytěžený zisk pak darovat pozůstalým, se však nesetkal s pochopením.
Vrah vypravěčem. Předčítá slepým
Hlavně neztrácet dobrou náladu. Edmund Kemper po zatčení
Byl mistrem psychologické manipulace, sadistou a vrahem. A nebyl nenápadný, Edmund Kemper na výšku měřil přes dva metry, vážil přes metrák. Uměl se však „zneviditelnit“. Pomáhala mu v tom jeho nezvykle vysoká inteligence, s IQ přes 145 dokázal vytvářet nejrůznější adaptivní strategie, sloužily dokonalému načasování zločinů a získávání důvěry obětí. Dopaden byl v roce 1973, soud jej uznal vinným za deset vražd, podezřelý byl však z jednadvaceti.
V roce 1977 se Kemper v rámci nápravného režimu zapojil programu The Blind Project, který měl podpořit gramotnost slepců. V nahrávacím studiu ve vězení produkoval audioknihy, během deseti let namluvil více než pět tisíc hodin, z nichž vzniklo přes čtyři miliony kopií včetně Hvězdných válek.
Edmund Kemper nebyl svou postavou nenápadný, byl však mistrem psychologické manipulace.
Za svou práci při zpracování audioknih získal dvě ceny. Jeho pomalému, důvěrně znějícímu a uklidňujícímu hlasu před usnutím naslouchají tisíce slepých lidí. Jeho nahrávky pohádek a příběhů se ovšem staly též kultovním artefaktem pro sběratele morbidních suvenýrů.
Vrah kriminalistickým poradcem. Dopadení se nedočkal
Ted Bundy se zpoza mříží nerozpakoval radit vyšetřovatelům.
Osmdesátá léta nebyla ve státě Washington příznivá osamoceným ženám. Podél dálnice ze Seattlu do Tacomy jich mizely desítky. Většinou šlo o prostitutky, proto policie s vyšetřováním zrovna nepospíchala, jakkoli je to odsouzeníhodné a pokrytecké. Jenže když začala místní řeka vydávat jejich uškrcená těla, bylo třeba jednat. Vznikla speciální operační skupina, pátrající po „Vrahovi od Zelené řeky“.
Muži zákona se však neměli čeho chytit, počet objevených těl rostl, vyšetřování stálo na místě. V roce 1984 však policii překvapil dopis. „Raději se mě neptejte na podrobnosti, ale myslím, že jsem v této otázce expertem a mohl bych vám dobře poradit,“ stálo v psaní odeslaném z floridské věznice v Bradfordu.
Napsal ho sériový vrah Ted Bundy. Soudil, že do charakteru „Vraha od Zelené řeky“ vidí, protože s ním má leccos společného. Vyšetřovatelům doporučil, aby se na místě činu podívali po dodatečných stopách. Měl za to, že místa, kde byla těla obětí odložena, nejsou náhodná, že slouží spíš jako „sklady“. Pachatel prý bude mít nekrofilní sklony a k obětem se bude kvůli ukojení vracet. Byla to domněnka, která se později ukázala jako správná.
Vrah, byl jím Gary Ridgway, byl na základě vzorků DNA nakonec dopaden, i když až v roce 2001. Doznal se k jedenasedmdesáti vraždám, dokázáno mu bylo „jen“ osmačtyřicet obětí. Teda Bundyho však popravili už dvanáct let předtím.
Vrah spisovatelem. Ovšem bez honoráře
Nevyděsil se. Čtyřiadvacetiletý David Berkowitz po svém zatčení v roce 1970
Krvavé běsnění vrahů je pro necitlivá média často velmi výnosnou senzací a na vlně hrůzných činů se veze i Hollywood. A po dlouhou dobu mohli ze svého životního příběhu profitovat přímo pachatelé. V mnoha amerických státech to změnil kontroverzní zákon, který se vztahuje k odsouzenému vrahovi Davidu Berkowitzovi.
Nechal za sebou sedm mrtvých, k tomu měl na kontě devět vražd ve stadiu pokusu, to vše stihl během roku 1977. Vraždil revolverem velké ráže, bodal nožem. Po jeho dopadení a odsouzení měl být jeho případ zfilmován. Kdyby Berkowitz kývl, znamenalo by to pro něj miliony dolarů. Vrah nabídce nepřitakal, stát New York však tehdy i tak upravil platný zákon o prováděcí vyhlášku číslo 632a, podle níž pachatelé nesmí profitovat z uměleckého zpracování svých činů. Když úpravu americký nejvyšší soud shodil ze stolu, newyorský stát ji učesal do platné verze. A další státy ji převzaly.
Jeden z listů Davida Berkowitze
Své dopisy Berkowitz podepisoval jako Son of Sam.
A když Berkowitz, který se ve výhrůžných listech adresovaných policii před dopadením podepisoval Son of Sam, autorsky publikoval v roce 2006 knihu Son of Hope, sklidil sice tržní úspěch, ale neměl z něj ani dolar. Všechny peníze zamířily do fondu pozůstalých po obětech jeho vraždění.
Vrah provokatérem. Ubitým
Jeffrey Dahmer za mřížemi provokoval. Spoluvězni však pro sériového vraha neměli pochopení.
Jeffrey Dahmer si vysloužil přízvisko Monstrum z Millwaukee, byl sadistickým vrahem, nekrofilem, kanibalem, za 17 brutálních vražd jej poslal soud do vězení na 941 let. Nehodlal je tam strávit pokáním. K jeho oblíbeným kratochvílím patřila například úprava vězeňských pokrmů do podoby blízké lidským ostatkům, ze špaget a omáčky vytvářel ohlodané lidské ruce, na okna sázel kečupové cákance od krve. Na dveře své cely opakovaně instaloval cedulku „Sraz anonymních kanibalů“.
Monstrum z Millwaukee, takové přízvisko si Jeffrey Dahmer vysloužil.
Zločinci obvykle disponují hrubě černým smyslem pro humor, ale Dahmerovy pokusy nepadaly na úrodnou půdu. Byl několikrát napaden a v roce 1994 jej ubil spoluvězeň ve sprše.
