Jak se podvádí v šachu: ptejte se těch, kdo se nechali chytit

Má punc hry džentlmenů, prostoupené inteligencí a duchem fair play. Na hony vzdálené fotbalovému podrážení nohou, hokejovým krosčekům. Jenže i šachy mají svou odvrácenou stranu.

Jasná a srozumitelná pravidla dnes v zásadě neumožňují alternativní výklad. Vaše originální taktika vedení hry, důmyslné gambity z vás přitom mohou učinit nesmrtelnou mezinárodní legendu. Šachy jsou důstojným soubojem dvou nezávislých mozků, vedeným na poli imaginace, strategie a taktiky.

Jenže ambice dosáhnout nejvyššího titulu a vydobýt si nejlepší reputaci dokáže najít prostor pro faulování i na šachové desce.

Když se šampioni domluví mezi sebou

Koluze, tedy tajná dohoda hráčů, byla předmětem kontroverzí kolem mistrovství světa v šachu v roce 1963. Tři špičkoví sovětští hráči, pánové Tigran Petrosian, Efim Geller a Paul Keres, tu postupně složili hry vedené proti sobě, čímž se efektivně bodově zabetonovali na stupních vítězů. Nedá se říct, že by si s předstíráním porážky dali nějak zvlášť záležet, partie odpískali v průměru po devatenácti tazích.

I když bylo po formální stránce všechno v pořádku, nečistou taktiku vedoucí k vítězství celého týmu v roce 2002 jejich trenér nakonec přiznal. Tento široce diskutovaný skandál byl však jen pokračováním předchozích koluzí, pozorovaných na Turnaji kandidátů o rok dříve. A nit podezření gentlemanských dohod mezi spřízněnými hráči se pochopitelně táhla nejspíš mnohem dál, až do čtyřicátých let. A vine se i na opačnou stranu, do současnosti.

Já jsem si to rozmyslel

Klasikou mezi drobnými podvody se zásadními důsledky může být porušení pravidla o doteku. Říká se „Sáhneš, táhneš“ nebo také „Dotknuto, hráno“. Tedy když se dotknete při vlastním tahu figury, očekává se, že s ní bude taženo. Vpravdě infarktovou situaci však může hráč vyvolat, pokud si tah rozmyslí a zvolí nakonec jinou figuru. Je slušností při tom zmínit francouzskou frázi „J’adoube“, tedy že „opravujete a měníte“ své rozhodnutí. Naznačit atak na soupeřovu figuru, dotknout se jí a pak si to rozmyslet, je už však porušením pravidel.

Z takových nahodilých akcí pak vychází četné stížnosti, které mívají nejrůznější dohry. Své o tom ví například Judit Polgárová, která si den po turnaji v roce 1994 stěžovala na to, že její protivník Gary Kasparov se dotknul – a táhnul jinak. Nehezkým titulem „J’adoubović“ pak byl označen jugoslávský šachový velmistr Milan Matulović, který si na turnaji v roce 1967 „opravil“ tah, který by jej jinak dovedl k prohře.

Nechte hrát velmistry proti sobě

Jedno kolo v ringu, další u šachové desky. Šachbox má i profi bojovníky

Kontrastnější disciplínu byste snad nenašli. Box potřebuje silné a rychlé tělo, šachy bystrou, analytickou mysl. Spojit je dohromady bylo nejprve uměleckou performancí. Z hybridu se však nakonec stala velmi seriózní sportovní disciplína.

Skutečně podvádět, a to velmi lehce, se dá i při simultánních hrách. Takových, které vedete proti vícero šachistům současně. S garancí padesátiprocentního úspěchu totiž můžete replikovat proti svému soupeři tahy, které předchozí hráč použil na vás. Pokud je lepší, sice s ním prohrajete, ale může vás skrze vlastní šachovnici dovést v jiné hře k vítězství. S tímto trikem zazářil v roce 2004 kouzelník Derren Brown, když vyzval devět britských šampionů k exhibiční simultánní hře. Dopadl velmi dobře, protože emulací cizích tahů vlastně nechal velmistry zápasit mezi sebou.

Velká ryba v malém rybníku

Organizátoři šachových turnajů se pochopitelně snaží oslovovat dobré hráče. Zvyšuje to prestiž i sledovanost. A poměrně dobrou příležitostí, jak si získat pozornost profesionálů, je přislíbit vítězům lákavou cenu. Jenže i když jste dobrým šachistou, v konkurenci kvalitativně podobně profilovaných hráčů nemáte zrovna velké šance na úspěch.

Proto se vyplatí nastoupit do turnaje v jedné ze slabších kategorií, propadnout u rozřazovacích her. Prohrou si paradoxně garantujete šance na vlastní vítězství a zisk ceny. Možná menší, než jaké byste se dobrali mezi velmistry, ale o to jistější. Tato neregulérní technika se nazývá „sandbagging“ a je momentálně zhoubou indického šachu. Podezřele neúspěšní profesionálové tu momentálně drtí snaživé outsidery podobně, jako by vyběhaní keňští dálkaři ničili středoškolské maratonce.

Šachy jsou kruté a agresivní, nejsou pro slabochy, říká český profík

Silný šachista vás láme v každé pozici a vysaje z vás všechnu energii, vysvětluje. Dodává však, že by též měl umět včas poznat vlastní prohru. „I včasná kapitulace je důležité rozhodnutí,“ říká český velmistr a profesionál Robert Cvek. Šachy mu daly koncentraci, zlepšily myšlení, ale též ho naučily klidu. A jsou částí jeho srdce.

Jak však od sebe vlastně rozeznáme dobré a průměrné hráče? Čistě teoreticky na základě statistického vyhodnocení výkonnosti, systému ELO. Zrcadlí se v něm dynamicky počet odehraných her, výhry a prohry a hlavně i úroveň protivníků. Když porazíte silného soupeře, vaše body v ELO poskočí výrazněji, než když pokoříte spoustu slabších. Hodnocení nadějného začátečníka může být kolem stovky, občasný nadšený hráč má zhruba kolem 800, organizovaní šampioni přes tisícovku. Velmistr Bobby Fisher se vyšplhal na 2 785, Gary Kasparov zazářil s výsledkem 2 851. Jenže občas může být vcelku spolehlivý systém ELO kompromitován. Například když se v něm například objeví hráči, kteří soustavně hráli a vítězili proti menšímu počtu vytrvalých, leč nešikovných soupeřů.

Když má někdo doživotí času

Přesně takový byl i případ šachisty s poněkud šlechtickým jménem, Klause Frizzela Bluttgutta III., muže s původem obestřeným tajemstvím. V roce 1997 platil za druhého nejvýkonnějšího šachistu Spojených států. Jeho ELO bylo 2 759, zatímco americká jednička Gata Kamsky měl 2 763. Na turnajích přitom tohoto devětapadesátiletého šachistu nikdo nepotkal. Jeho úspěchy totiž pocházely jen z her korespondenčních.

Od roku 1969 totiž seděl, se skromnými přestávkami, za mřížemi. A tak měl opravdu spoustu času na spoustu partií. Které, zvlášť pokud je odehrál s jinými a nepříliš schopnými trestanci, pro něj notoricky končily úspěchem. Což mu neúměrně zvyšovalo bilanci.

Podobný rozruch pak v 90. letech způsobila kauza „Hráčů z Barmy“. Do turnaje velmistrů totiž nastoupilo 201 hráčů z Myanmaru, které nikdo ze světové obce šachistů osobně neznal. Přestože dosahovali hodnot ELO přes 2 300. Zdálo se, že po léta nejspíš hráli jen sami se sebou a tím si cyklicky zvyšovali vlastní skóre. Proč by to měl být problém? Pokud takovou soukromou líheň šampionů navštíví liška v podobě skutečně dobrého hráče ze zámoří, může tu sesbírat skóre vpravdě hrdinské. A nezaslouženě. Kauza barmských hráčů není dodnes spolehlivě objasněna. Možná tu opravdu mají vynikající šachisty, byť tomu průběžné výsledky zrovna neodpovídaly.

Turnaj, který nikdy nebyl

V šachové lize se setkáme i s variací na citát „Nezáleží na počtu volebních lístků, ale na těch, kdo je počítají“. Rumunský šachista Alexandru Crisan jednoduše zmanipuloval výsledkové listiny a na základě takových falzifikátů se ucházel o titul šachového velmistra. Rumunská šachová federace se proti takovému počínání ostře vymezovala, ovšem jen do momentu, než se stal Crisan jejím prezidentem. Neřešitelný rozpor nakonec rozhodla skutečnost, že se šachista Crisan dopracoval dalšími podvody, tentokrát ve svém civilním zaměstnání, až do vězení. A byl posléze očesán o neprávem nabyté tituly a funkce.

Dobrat se vavřínů vítězů jde i snadněji. Někdy není zapotřebí pro vítězství ani hrát. Stačí jen zorganizovat falešný turnaj a rozdat si se spřátelenými hráči body podle domluvy. Asi nejznámějším příkladem je šachový turnaj Kali Cup, který se v roce 2004 měl odehrát v maďarském Mindzentkalla. 

Nikdy reálně neproběhl, byť výsledky produkoval. Čtyři profesionální šachisté za to byli po vyšetřování odměněni jednoroční stopkou. Ukázalo se také, že praxe smyšlených turnajů, které jen generují body pro zvané, je na východě Evropy mnohem rozšířenější. O rok později byli jako podvodné identifikovány dva ukrajinské turnaje, včetně benefičního utkání Hrdinů Černobylu.¨

Technika pomáhá k vítězství

Vysoce konkurenční prostředí soutěžní šachové hry nedává vyniknout jen intelektu hráčů, ale občas i jejich ne tolik chvályhodným charakterovým stránkám. A moderní technologie něco takového samozřejmě akcelerují. Rozhodčí a pořadatelé šachových turnajů už dnes skoro s melancholií vzpomínají na „hloupé a naivní“ triky. Jako když si například tři francouzští šachisté během turnaje „tajně“ posílali SMS zprávy a radili se s kolegou, který sledoval a analyzoval jejich hru z domu.

Brzy je totiž vystřídali hráči, kteří využívali nejrůznějších programů a virtuálních rádců, aby začali dominovat světovým žebříčkům. Dnes už legendární „Toiletgate“, aféra, při níž během turnaje v roce 2006 ruský šachista Vladimir Kramnik trávil na své soukromé toaletě více času než za herním stolem a tím vzbudil podezření o nečestnostech, se zatím opakovala v bezpočtu variací. Hráčů, přistižených s chytrými telefony, PDA, sluchátky na bluetooth a kapesními počítači, jsou dnes už tucty. Bohužel.

Budu císařem Antarktidy, věřil geniální matematik John Nash

John Nash byl výjimečnou osobností s ojedinělým životem. Excentrik, génius, paranoidní schizofrenik, arogantní hezoun. Jeho myšlenky ovlivnily jednání o jaderných zbraních, boj s korupcí, biologii i demografii. Dvacet let se potýkal s psychickou nemocí, z níž se zázračně vymanil. Zemřel 23. května v 86 letech.

V roce 2013 vyhasla kariéra bulharského šachisty Borislava Krastěva Ivanova. Třicátníka, jehož „šachové procitnutí“ bylo zprvu velmi inspirující. Z průměrného hráče se v roce 2011 vyšvihl mezi špičku a svými pohotově brilantními tahy zaskočil nejednoho velmistra. Jeho sláva trvala po dvě léta, než byl osočen z podvodu. Pravda, v podobě bezdrátového komunikačního zařízení, se skrývala v jeho ponožkách.

Ve virtuálním prostředí probíhá epidemie podvodů

Dokud šlo jen o to, že hráčům někdo ze zálohy radil s mistrovskými tahy, bylo to nečestné a neférové. Ale pořád to byl, alespoň formálně, mentální souboj lidských mozků. „To, že vám nějaký velmistr poradil, na jakou pozici táhnout, vám nemuselo ani příliš pomoci,“ říká Bill Goichberg, ředitel Kontinentální šachové asociace. Jenže s počítači je to jiné. Protože v typické herní pozici napočítáte kolem 30 až 40 možných tahů a šachový software je schopen vám poradit a propočítat ten nejlepší. Ze zápolení dvou lidí se tak stává souboj, v němž rozhoduje technologie.

Záplava takového počítačového dopingu nyní ohrožuje fair play šachové hry i ve virtuálním prostředí. Web chess.com, největší online šachová platforma na síti, zrušil jen za poslední rok přes tři čtvrtě milionu uživatelských účtů. Protože si jejich majitelé vypomáhali při hře nejrůznějšími triky.

Byť zatím byly podvody v soutěžní šachové hře spíše jednotlivými excesy a vrcholným turnajům se spíše vyhýbaly, hrozí, že by taková expanze snížené morálky hnané touhou po vítězství mohla narušit celé pojetí populární hry.